Wenzl byl mezi obyvateli Svinné Lady nejnuznější z nuzných. Žil ve staré boudě na kraji vsi, občas pomáhal hrobníkovi, jindy si zas přivydělal na rašelině či při pasení dobytka.  Chatrč měl plnou děr a šumavská zima ne a ne skončit.

Nebylo snadné za celý den  sehnat něco k snědku a k tomu se ještě postarat o trochu toho dřeva, aby do rána v té své dřevěné díře neumrzl. Jednoho dne se zas motal kolem močálu, co se tu rozprostírá nedaleko Lad, a tahal z rašeliny všelijaké ty mokré větve a kořeny na otop. Sbírání jej přivedlo až k jezírku, co je tam uprostřed,  a přestože tu byl Wenzl  snad již tisíckrát, teď viděl, co nikdy předtím. Místo jezírka se před ním tyčil nádherný zámek s tuctem věží a výstavní bránou se spuštěným padacím mostem. Ta nádherná brána se najednou otevřela a ze zámku vyšla trojice přelíbezných zámeckých slečen.

Všechny naráz Wenzlovi kynuly, aby se nebál, přistoupil blíž a půjčil  jim svůj umaštěný a pomuchlaný starý klobouk. Wenzl váhal. Nebyl zvyklý na takovou nóbl společnost a ještě uprostřed hlubokých šumavských lesů. A tak chvíli svoji hučku nervozně žmoulal v ruce a pak učinil, oč jej ty sličné děvy žádaly.

Trochu jej zneklidnilo, když s kloboukem beze slova zmizely v zámecké bráně, ale než se stačil otočit a odejít, byly zpět. A už mu předávají starý klobouk čímsi naplněný. „Je plný zlata. Avšak podívat se smíš až doma,“ zaznělo vysvětlení a Wenzl, který znenadání tiskl  to nesmírné bohatství  k hrudi, jen tak na půl huby děvám poděkoval  a upaloval celý štěstím bez sebe k domovu. Když utíkal, tak to ještě šlo. Po půli cesty mu už ale dech nestačil, zvolnil proto tempo a sotva přešel do pomalejšího kroku, začala na něj dorážet zvědavost.

Ještě nějakou chvíli odolával, pak se zastavil a prstem udělal v zavřeném klobouku škvírku. Že zkusí něco nahmatat. Pak nakonec nevydržel a klobouk plný zlata rozevřel docela.  Místo lesku zlata však spatřil jen hromádku starého listí. Bylo mu do breku.

Nechtěl věřit, že tak hloupým porušením slibu přišel o bohatství a hned se otočil, že zkusí ty princezny nějak umluvit. Avšak když doběhl k jezírku, spatřil jen potápějící se zámek a sotva se i větrný kohout na korouhvičce nejvyšší věže ponořil pod hladinu, pochopil, že to, co zpackal, se mu již napravit nepodaří.

A tak pro svou přílišnou, ale vcelku pochopitelnou zvědavost, zůstal Wenzl i nadále tím nejnuznějším z nuzných a dále po celé dny hledal něco, čím by nasytil věčně hladový žaludek či  našel kus dřeva,  aby v té nekonečně dlouhé šumavské zimě nezmrzl.