„Dívka uvedla, že šla na houby do lesa za obec Halže, kde však ztratila orientaci a nyní v lese bloudí a neví, kde se nachází. Operační důstojník tuto informaci předal tachovským policistům, kteří se zkontaktovali s revírníkem, jenž má uvedenou lokalitu na starost. Přibližně po půl hodině hledání dívku tachovští policisté nalezli asi dva kilometry od pozemní komunikace mezi Halží a Žďárem. Houbařku odvezli domů, a protože rodiče nebyli doma, informovali je o tom," vysvětluje situaci mluvčí policie Dagmar Jiroušková.

Když se ohlédneme v minulosti, na Tachovsku to není ojedinělý případ. V říjnu 2011 zaujal média po celé republice případ Jana Kankrlíka z Olešné, který odešel na procházku do lesa a na pět dní zmizel.

„Vyšel jsem si jen s batohem, ve kterém jsem měl dvoulitrovku vody, čokoládovou tyčinku a sušenku. V lese se mi ale udělalo špatně, zkolaboval jsem a čtyři dny jsem prakticky jen ležel, zvracel, podřimoval. Nemohl jsem chodit, ani se pořádně hýbat," vyprávěl tehdy novinářům. „Až poslední den jsem se trochu zmátořil, doškrábal se na silnici a došel jsem domů," uvedl dále.

Po Janu Kankrlíkovi bylo vyhlášeno pátrání, které ale bylo neúspěšné. Neobjevil ho ani vrtulník. „Ten jsem slyšel, letěl možná nějakých dvě stě metrů ode mě," potvrdil ztracený houbař.

Mluvčí policie pro takové situace radí: „Berte si s sebou do lesa mobilní telefon s dostatečně nabitou baterií, protože nikdy nevíte, kdy budete potřebovat rychlou pomoc. Díky telefonu, kterým v případě nouze můžete kontaktovat rodinu, známé, případně linky tísňového volání, můžete minimalizovat následky případných komplikovaných situací. Od věci také není své blízké informovat o tom, že se chystáte jít houbařit a do jaké lokality máte namířeno."

Své o tom ví i Petra Skotavcová, která před lety bydlela v Novém Sedlišti a tenkrát byla nezvěstná a ztracená několik hodin. Sama potvrzuje, že takto se nikdy v životě nebála: „Bylo to v roce 1999, chodila jsem ještě na základní školu a s o rok starší sestrou Terezou jsme šly na houby do lesa u Přimdy. Vysadil nás tam kamarád a my šly na houby. Šly jsme lesem, tak abychom se měly neustále na dohled. Pískáním jsme si dávaly znamení, že je jedna druhé nablízku. Najednou sestra Tereza nereagovala na nic. Na volání, na pískání. Nevím, zda se ztratila ona mě nebo já jí. Tenkrát jsme žádné mobily neměly. Když jsem se po několika hodinách trochu uklidnila, našla jsem cestu, kterou objíždělo auto a v něm seděl lesák a má stejně hysterická sestra. Bylo to strašné. V životě jsem se takhle nebála. Pohltí vás bezmoc a neuvěřitelná panika. V dnešní době je obrovské štěstí, že je doba mobilních telefonů a o pomoc si můžete zavolat."