Hned u vchodu je první z 27 exponátů – vodíková raketa. „Pomocí elektrolýzy je voda rozkládána na vodík a kyslík. Pak stačí zažehnout jiskru a raketa vyletí," vysvětluje průvodce expozicí Pavel Tauš. A opravdu, stačí chvilka ´pumpování´ a raketa vylétne téměř ke stropu.

Větší není těžší

Už od vchodu je také vidět hlavní hřeb celé expozice – gyroskop. Speciální zařízení naznačující, jaké přetížení musí zvládat astronauti. V podstatě jde o křeslo upevněné do dvou rámů, z nichž se každý pohybuje po vlastní ose. A člověk se točí. Ten si však nechávám nakonec s tím, že si zatím rozmyslím, zda ´jízdu´ absolvuji nebo ne.

Suterén je na rozdíl od přízemí laděn do fialova. A právě zde se nachází největší část expozic. Od jednoduchých, kdy člověk jakoby šplhá po laně do nebe a plátno mu postupně promítá, v jaké části atmosféry se nachází, až po ty složitější. Třeba expozice zaměřená na hustotu planet.

„Děti si často myslí, že čím větší planeta, tím musí být těžší. Ale tak to není, některé jsou plynné," vysvětluje Pavel Tauš. Sedám ke krychličkám – jakoby výkrojkům z planet. Mám je seřadit podle hmotnosti. Brnkačka, říkám si, za ty čtyři a půl minuty to musím mít třikrát. Chyba lávky, stíhám to tak tak.

Do expozic přispějí Rusové i Američané

Hned vedle zkouším, kolik bych vážila na které planetě. Samozřejmě je to podle gravitace, takže nejvíce by se mi líbilo na Měsíci. Tam mi váha ukazuje nejméně, je tam asi šestkrát menší gravitace než na Zemi. Naopak Jupiteru se radši vyhýbat, u něj displej ukazuje vysoké trojciferné číslo. Odtud rychle pryč…

Během dalších několika desítek minut si vyzkouším vytvořit krátery na planetě, také roztočím Měsíc při obíhání kolem Země nebo se zkusím pohybovat rychlostí světla. Zjistím také, čím je tvořena naše modrá planeta a co to je černá díra. Osahat si tornádo, byť vytvořené jen z páry, je také zvláštní zážitek.

To už se ale s mými průvodci přesouvám ze suterénu do prvního patra, kde bude kromě již zmíněného gyroskopu ještě expozice věnovaná dobývání vesmíru. Ovšem malé modely amerického Apolla i sovětského Sojuzu leží zatím zabalené na zemi, na své místo ještě čekají. „Oslovili jsme Američany i Rusy, jestli by nám nevěnovali nějaké autentické předměty, fotografie nebo dokumenty. Zatím to vypadá, že by to mohlo klapnout," říká Tomáš Moravec.
Zkouším si také robotickou ruku ovládanou pouze několika páčkami. Ale chytit do ní předmět se mi nepodaří, nemám na to trpělivost.

Do všeho po hlavě

Ovšem to už jsme u gyroskopu a já jdu do toho. Nechám se upoutat do křesla – popruhy jak u batohu, přikurtovat nohy, přes hruď zábranu a přivázat i ruce. Zbývá poslední popruh. „Ten zacvaknu sem, kdyby to náhodou vylítlo," pronese Ivo Opl, který zařízení obsluhuje. Mému vyděšenému výrazu se jen směje s tím, že to se zatím nestalo.

To už se zařízení dává do pohybu a já začínám křičet. Aby taky ne! Pozadu padám a točím se a každou chvíli jsem hlavou dolů. Jako malá jsem houpačky a kolotoče zbožňovala, ale teď se bojím, aby to žaludek vydržel. Že já jdu do všeho vždycky tak po hlavě! „Tohle že je pro děti?" volám a okolo stojící lidé se jen dobře baví. Je mi jasné, že právě dětem se tohle bude líbit nejvíc. Ale to už Ivo Opl ďábelský stroj zastavuje a já vylézám. Žaludek se mi zastaví a ustálí sice až tak za dvě hodiny, ale jsem spokojená. A v planetáriu rozhodně nejsem naposledy.