Sice neseděla v osudném autobusu, ale od prvního dne fungovala jako spojka mezi zraněnými, jejich rodinami, nemocnicí, lékaři a úřady.

S některými je stále v kontaktu a včera se zúčastnila pietního aktu. Na benzince u Rokycan je od včerejška pomníček připomínající událost, při níž zemřela jedna studentka a řidič autobusu.

„Když jsem se o neštěstí dozvěděla z rádia, chtěla jsem pomoct. I proto, že sama pracuji jako průvodkyně v cestovním ruchu a představila jsem si, že by se to stalo v ´mém´ autobusu," říká Tutterová, která plynně hovoří francouzsky. Hned první den ji zavolali do plzeňské fakultní nemocnice. V tu chvíli tam bylo hospitalizováno více než dvacet cestujících, převážně dětí.

Tlumočnice přiznává, že nejhorší byly první chvíle. „Když mě odvedli na JIP, kde zraněná učitelka vykřikovala něco ve francouzštině, měla jsem chuť odejít," říká Tutterová. Když tyto pocity překonala, bylo už prý všechno snazší. Plzeňanka fungovala jako ´holka pro všechno´ – komunikovala s rodiči i s lékaři. U těch plzeňských si pochvaluje spolupráci – zdravotní stav zraněných jí popisovali bez lékařských termínů tak, aby ho mohla přetlumočit dál.

Do FN Plzeň docházela Tutterová až do odjezdu posledních zraněných – učitelky a jednoho studenta. S nimi si dodnes telefonuje a píše, loni v listopadu za nimi byla ve Francii. A tento chlapec je nyní v České republice. Na rozdíl od ostatních dětí, které se o cíli své tehdejší cesty, tedy Praze, nechtějí příliš bavit, si naše hlavní město chtěl prohlédnout. V těchto dnech si svůj sen i s rodinou plní. Do ČR přijeli i rodiče zemřelé dívky.

Marie Tutterová přiznává, že se její vztah k cestování změnil. Víc se bojí. „Dřív jsem sedla do autobusu a usnula. Teď cestu hlídám, a pokud sebou autobus škubne, hned hlídám řidiče," řekla Deníku.