Praktiky postrádá především venkov (v Plzeňském kraji aktuálně například Horšovský Týn) a věkový průměr doktorů, kteří tam slouží, stále stoupá. Své pacienty často nestíhají ošetřovat a těžko za sebe hledají náhradu. Mladí lékaři raději míří za odbornou specializací do fakultních nemocnic větších měst. Lékařka Pavla Fialová si ale venkovskou praxi v obci Líně západně od Plzně zvolila dobrovolně a jak sama říká, neměnila by.

Proč jste se rozhodla pro ordinaci na venkově? Mělo jste k tomu nějaké konkrétní důvody nebo jste to prostě jen chtěla zkusit?

Jsem z Plzně a původně jsem v Plzni i hledala, ale nabídka nebyla taková, aby mě zaujala. Nakonec jsem se dozvěděla od známého, že existuje možnost převzít praxi tady v Líních. Přijela jsem se sem podívat a zaujalo mě to. Byly tu hezké prostory a paní doktorka Vlasáková, která byla již důchodového věku, byla taky moc příjemná. Navíc se sama starala o to, komu svoji ordinaci předá. To se mně líbilo. A tak jsem tu zakotvila. Zrekonstruovala jsem si to tady a už jsem tady čtvrtý rok.

Kolik tu máte pacientů a o jak velkou oblast se musíte starat?

Mám tady pacienty nejen z Líní a ze Sulkova, ale dojíždějí i z Rokycan, Nýřan nebo Chotěšova. A někteří i z Plzně. Pracovala jsem tam na Poliklinice Bory jako praktický lékař a někteří pacienti chtěli u mě zůstat i nadále a přišli sem za mnou.

Potěšilo vás to?

Samozřejmě, to přiznávám. Ale zpátky k tomu počtu. Mám tady 1600 lidí, což si myslím, že je na ženu lékařku hodně, aby tu práci mohla dělat dobře tak, jak je potřeba. Dělat třeba správně prevenci, dispenzarizaci diabetiků, lidí s vysokým tlakem, což vyžaduje pravidelné intervaly.

Jako druhé zdravotnické zařízení v Evropě získala Fakultní nemocnice Plzeň do užívání unikátní přístroj Dxl 9000 na vyšetření krevních vzorků
Fakultní nemocnice Plzeň má unikátní přístroj. Uleví malým pacientům i seniorům

Mám tomu rozumět tak, že nové pacienty už nepřibíráte?

Ten počet je tak akorát, aby pacient měl u mě dobrou péči. Sice přibírám, ale jen místní, protože to je samozřejmost. A také pokud jde o jejich rodinné příslušníky. Ale hodně jiných odmítáme. Někteří lékaři mají pacientů víc, třeba přes 2000. Já se takovému počtu bráním, především při té dnešní přebujelé administrativě je to čím dál těžší.

Je známou věcí, že přemíra administrativy trápí většinu venkovských lékařů. Jaké jsou vlastně výhody a nevýhody takové praxe na malém městě?

Výhoda určitě je, a to markantní, že tady můžu dělat medicínu jako takovou. Hodně lidí je tu starších, kteří nikoho třeba nemají nebo si nedokážou zajistit odvoz a nedostanou se tak ke specialistům. Musím to proto řešit tady, to je součástí praxe. S tím souvisí i hodně domácích návštěv, což v Plzni moc není. Na poliklinice jsou specialisti, tam když jsem potřebovala někoho dovyšetřit, tak jsem ho k nim poslala.

Ale to tu musíte mít docela široké přístrojové vybavení?

Mám maximum přístrojového zařízení, jaké jen můžu mít, bez tohoto to nejde. Třeba test na měření CRP, tedy ukazatele zánětu v těle, což je sice dnes u mladších praktiků standart, ale tady do té doby nebyl. Nebo přístroj na měření ředění krve, důležitý pro pacienty, co třeba berou warfarin. Nemusí se komplikovaně dělat náběr a vzorek odesílat na rozbor krve do laboratoře s tím, že si pacient pak musí druhý den zavolat. Tady si to udělám během chviličky a během dvaceti vteřin upravím pacientovi dávku warfarinu. Pro pacienty je to komfortní. Mám tu také EKG. Co nemám je ultrazvuk, a ani ho neplánuju. Aby byl člověk dobrý sonografista, tak musí mít zkušenost a k tomu já mám velký respekt. Na taková vyšetření pacienty raději odesílám na specializované pracoviště.

Janu Zralou čeká operace a o syna Jakuba, upoutaného na vozíčku, se nemá kdo postarat
Jana z Plzně potřebuje jít na operaci. Kdo se postará o postiženého syna?

Našla byste i další výhody?

Je skvělé, když zde mám v evidenci celé rodiny, což je dobré z hlediska rodinných anamnéz a možných genetických onemocnění. Mám tady skvělou sestřičku, která tu už byla za doktorky Vlasákové, slouží tady možná už přes pětadvacet let. Zná ty lidi, zná rodiny, vztahy, a to je hodně důležité. Rodinná anamnéza z tohoto pohledu je trochu snažší, než ve velkém městě, protože tady ty lidi mám v kartotéce a mám dlouhodobý přehled. A další výhoda je, že jezdím na návštěvy a s tím souvisí i možnost doprovodu lidí, kteří se rozhodli zemřít doma. Je to extrémně náročné časově i psychicky, ale je to služba navíc. Když se to ale zvládne, tak to člověka zahřeje.

To by asi zasloužilo vysvětlení. Co si pod tím máme představit?

Doprovodit znamená tlumit bolesti a veškeré symptomy, který ten člověk má, dále být v kontaktu s rodinou jako psychoterapeut, aby ta byla připravena na případné komplikace a zvraty. Ale samozřejmě komplikovanější případy předávám Hospici sv. Lazara v Plzni. To je úžasné zařízení, mají teď i mobilní hospic. Je to věc, která je dosud strašně nedoceněná a měla by být mnohem víc podporovaná.

Při takové práci tedy musíte být kromě doktora i psycholog?

Psycholog i rádce. Lidé se normálně nesetkávají se smrtí, jsou vyděšení a neví, co může nastat a jak na to reagovat. Ale mám tu k ruce i sestřičky domácí péče, třeba na náběry doma u imobilních pacientů nebo u lidí, kteří potřebují rehabilitaci, ty mně velmi pomáhají. Proto bych už teď vždycky volila ten venkov, tady je to ta pravá medicína. Když musím vycházet z konkrétní situace a vymýšlet některé věci, třeba jenom jak pacienta někam dopravit. To mě naplňuje.

Ale teď k těm nevýhodám.

Neoznačila bych to za nevýhodu, ale samozřejmě se občas setkám s tím, že mne někdo zastaví na ulici, chce se svěřovat se svými zdravotními problémy a očekává ode mne hned radu či řešení. To je ale součástí venkova. Svých pacientů si velmi vážím a mám k nim respekt. Nepovažuji ale za ideální žít na vesnici, kde provozuji praxi, protože jsem městský člověk a mám ráda soukromí. Tak to je možná trochu nevýhoda. Ale našla jsem řešení, dojíždím.

Zubní ambulance, ilustrační foto.
V Plzeňském kraji chybí zubaři. A bude hůř, i když je lákají na ordinace a byty

Prozradíte, s jakými potížemi či překážkami se při své práci setkáváte?

Jednoznačně nadměrná a někdy zbytečná administrativa. Nutnost všechno mít zdokumentované, to dřív nebývalo, ale dělat to musím, protože se tím chráním, nikdy nikdo nevíme, kdo si bude stěžovat.

Opravdu je to tak špatné? Nenajdete na tom i něco dobrého?

Ale ano, takovým příkladem je třeba zavedení e-receptu a e-neschopenky. To jsou pozitivní věci a rozhodně si nedovedu představit bez těchto dvou elektronických možností řešit případnou pandemii. Ale jinak je to s tou administrativou stále horší a horší. Vyčerpává to a může to být i příčinou začínajícího pocitu vyhoření. Úplně zbytečně.

Vzpomenete si z poslední doby na nějaký zajímavou diagnózu či složitý případ, který jste musela řešit?

Měla jsem tu pacienta, mladého otce dětí, který přišel se stěhujícími bolestmi kloubů. Byl kompletně vyšetřen, nicméně z celého případu jsem měla divný pocit, znovu jsem mu nabrala krev a vyšetřila ho. Nakonec jsem jej odesílala hned ten samý den pro akutní ledvinové selhání do nemocnice. Z toho jsem měla radost. Šlo o systémové zánětlivé onemocnění, jehož jeden z projevů může být, ale také nemusí, bolest kloubů. Zde skrytě probíhalo postupné selhávání ledvin, které nebylo primárně žádným příznakem. Odhalit takovou příčinu mě hodně těší. Pán je teď v čekací době před transplantací ledvin a kdyby přišel později, tak to nemuselo dobře skončit.

Kdysi platilo že venkovští lékaři dostávají od svých pacientů drobné pozornosti ve formě naturálií ze svých hospodářství. Platí to stále?

V tomhle nejsem výjimkou, mám pacienty, kteří nosí například vajíčka, dostala jsem třeba i med. Samozřejmě neočekávám za svou práci nic navíc, ale když někdo přinese z radosti květinu nebo dokonce velký pugét a já vím, že je to darované z vděku, tak to neskutečně potěší. Jsem moc ráda za takovouto zpětnou vazbu a dělá mi to velkou radost.

Kdybyste se měla znovu rozhodovat mezi venkovem a Plzní, zvolila byste opět venkovskou praxi? Netáhne vás to po letech opět zpátky do velkého města?

Tady je to ta pravá medicína se vším všudy, a to je přesně pro mě. Mám ráda kontakt s lidmi. Musím se spolehnout na svoje vědomosti i zázemí své ordinace. Takže nelituji a do Plzně už bych se nevrátila.