V den s magickým datem 22. 2. 1922 měli v rodině vedoucího obchodu firmy Drexler Heřmana Salze velikou radost. Jeho manželka Božena přivedla na svět syna Hanuše. Když ale bylo chlapci deset let, přišel otec o práci. Po čase našel uplatnění v nové továrně na kelímky a papírové obaly v Sušici. Hanuš vyměnil studium na plzeňském Masarykově reálném gymnáziu za reálné gymnázium v Sušici, kde v roce 1941 odmaturoval.

Mezitím však Československo obsadila vojska hitlerovského Německa a začala druhá světová válka. Hanušova otce kvůli jeho židovskému původu hned vyhodili z práce. Na maloměstě se potýkal se silnou diskriminací a antisemitismem, proto se vrátil zpět do Plzně, kde měl mnoho známých, kteří ho podporovali. Jenže okupační správa vydala zákaz pohybu protektorátních občanů, a tak Heřman Salz musel zůstat v Plzni, zatímco jeho rodina uvízla v Sušici. Syn Hanuš zamířil po maturitě na gymnáziu na jednoletý kurz na obchodní akademii v Plzni. V roce 1941 se sem směla přestěhovat i maminka, a tak se rodina znovu spojila. Zakrátko ovšem přišel leden 1942 a s ním tři transporty Židů z Plzně a okolí do koncentračních táborů.

Hanuš Salz takto ztratil osm příbuzných: „Prarodiče měli v Městě Touškově obchod se smíšeným zbožím a dva domy, mluvili německy, měli německé školy. Babičku se strýcem Eduardem Braunem, tetou Marií, bratrancem Kurtem a sestřenicí Vilmou odtransportovali. Zemřeli v Estonsku,“ vzpomínal Hanuš Salz při natáčení pro Paměť národa.

Jeho samotného i jeho otce zachránila před podobným osudem matka, která měla podle nacistické kategorizace árijský původ a se svým manželem se nerozvedla. Manželé árijců a takzvaní míšenci, tedy děti z rasově smíšených manželství, byli z první vlny transportů vyjmuti. Ovšem najít práci nebylo pro Hanuše Salze jednoduché. Našel ji v papírnictví ve Smetanových sadech, ale začátkem roku 1944 byl totálně nasazen do Škodovky.

V září 1944 Němci uvěznili jeho otce v Terezíně. O měsíc později putoval Hanuš Salz do nového tábora u Postoloprt, který byl určen pro židovské míšence a manžely Židovek, kteří měli za úkol budovat letiště pro německá proudová letadla. Postup fronty na jaře 1945 přinesl touhu vězňů po svobodě: začali ve velkém utíkat domů. Hanuš Salz nezaváhal a s pomocí fingované propustky ze Sudetské župy do Protektorátu se dostal do Loun a odtud vlakem do Plas. Zbývajících třicet kilometrů urazil pěšky. Až do konce války se pak ukrýval u tety v Krašovicích.

Po válce Hanuš Salz pracoval v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a od roku 1951 ve Výzkumném a zkušebním ústavu Škodových závodů, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Zemřel v 96 letech v létě 2019.

Markéta Čekanová, Paměť národa