25. květen roku 1917, čas 13.32 a 15.08.

Den, který se zapsal do dějin Škodových závodů, Plzně, širokého okolí, rakouskouherského mocnářství i celé Evropy.
Dnes se o tom černém pátku nemluví jinak než jako o Bolevecké katastrofě. A není to nadsázka.
Sto let po obrovském výbuchu největší muničky Rakouska-Uherska nenajdete v dnešním areálu společnosti ŠKODA JS takřka nic, co by jej připomínalo.

KVŮLI JEDNÉ MINĚ
V muničce ten den pracovalo kolem tří tisíc lidí. Kolik jich zahynulo, se už nikdo přesně nedozví. Může za to zmatek při odklízení následků i ničivá síla výbušnin a ohně, která řadu těl jednoduše zničila. Čísla se ale pohybují kolem dvou stovek. Téměř sedm set dalších lidí utrpělo zranění.
A všechno zřejmě kvůli jedné vadné mině. „K prvotnímu výbuchu došlo ve 13.32 pravděpodobně závadou na rozbušce v budově číslo 10. Byla to dlouhá nízká montovna nábojů. Historie říká, že mistr závadu oznámil řediteli, ředitel Thiel mávl rukou a šel na oběd," popisuje vedoucí správy majetku ŠKODA JS Josef Rauch.
Stojíme na místě, kde kdysi stála i budova 10. Kdo to ale neví, z asfaltové cesty za dnešní experimentální halou to nepozná. Série explozí zničila téměř celý areál, na troskách zmizelých domů vyrostly nové, nespočet kráterů zasypala hlína a prorostly keře a stromy.
Shodou náhod přečkala explozi právě jídelna, do níž ředitel odešel, a dodnes stojí ještě vrátnice. Víc nic.

OSM MINUT PO TŘETÍ
Při výbuchu v budově 10 zahynulo 96 lidí ze sta. Jenže to byl teprve začátek. Následovaly další detonace, jak se munice rozlétla po areálu i do okolí, a za hodinu a půl výbuch nejmohutnější. Zbloudilý šrapnel odpálil sklad výbušnin. K obloze vyšlehl mohutný plamen následovaný hřibem kouře. Zadunělo to, v domech v okruhu několika kilometrů se objevily praskliny, z oken se sypala skla.

PANIKA V OKOLÍ
Panika z muničky se rozšířila i mimo ni, nikdo nevěděl, co se děje. V kronice Bolevce se píše, že své domovy „opouštělo četné obyvatelstvo Plzně, Bolevce, Ledec, Záluží, Třemošné, Sence, Zruče, Druztové, Bukovce, Doubravky i jiných místa samot" a že „bralo s sebou nejnutnější potraviny a potřeby a utábořilo se v polích, lomech, lesích, aby ochránilo alespoň holé životy".

NÁSLEDKY A TUTLÁNÍ
Po největší explozi přišly ještě další menší, do večera jich mělo být osmnáct. V nebezpečné zóně mohly záchranné práce začít až druhý den. Mrtví končili v narychlo stlučených rakvích, na boleveckém hřbitově vznikl tři metry hluboký hromadný hrob. Teprve dva dny po výbuchu, 27. května, přiznaly rakouské úřady, že v muničce k čemusi došlo. Ve víru první světové války ovšem nechtěly dát najevo slabost, a tak událost nepředstavitelně zlehčily, když přiznaly pouhých třináct obětí.

Ve zprávě vydané rakouskou korespondenční kanceláří stálo: „Bolevec 27. května . K.k. V jedné zdejší muniční dílně vypukl předevčírem požár, který vedl k výbuchu několika objektů této dílny. I když následky výbuchů nebyly tak těžké, jak byly z počátku obavy, ukázalo se přece, že značná část v těchto dílnách zaměstnaných osob byla zabita nebo poraněna. Počet dosud vytažených mrtvol obnáší 13. Bohužel jsou obavy, že ještě asi 50 mrtvých nalézá se pod troskami zničených dílen."

POHŘEB A POMNÍKY
V úterý 29. května 1917 se v Bolevci konal pohřeb obětí. Mší v tamní kapli jejich památku rok co rok připomíná Spolek boleveckých rodáků (viz tabulku).
Přímo v areálu připomíná Škodovákům tragédii pamětní deska z roku 1967, kterou míjejí u vchodu do hlavní budovy.
Ve čtvrtek 25. května 2017, po sto letech od Bolevecké katastrofy, k ní přibude pomník.

Tři připomínky- odkrytí nového pomníku ke stému výročí výbuchu před hlavní budovou vedení společnosti ŠKODA JS a.s. – 25. 5. 2017 ve 14.00 hodin
- pietní akt na boleveckém hřbitově – mše v kapli sv. Vojtěcha sloužená biskupem Tomášem Holubem a prezentace dobových fotografií před kaplí – 25. 5. 2017 v 16.00 hodin
- Krakatit v Techmanii
- promítání digitálně remasterované verze filmu Otakara Vávry podle předlohy Karla Čapka, kterého výbuch v Bolevci inspiroval – 25. 5. 2017 v 17:30 hodin

Výbuchy, kouř, plameny a panika. Katastrofa očima malého kluka

Lojzík Beneš.Zdroj: Archiv rodiny

Lojzíku Benešovi bylo v roce 1917 deset let. Klukovská zvědavost mu přichystala zážitek, na který nikdy nezapomněl. O příběh svého prastrýce se podělila Apolena Mišterová. Zapsala ho její babička.

Bylo mi 10 let a zuřila třetí rok 1. světová válka. Ráno 25. května 1917 mě maminka poslala do Masných krámů pro maso (dnes galerie). Dostávalo se na příděl a u krámu už stála dlouhá fronta hladových. Šel jsem nerad, ale věděl jsem, že máma půjde do jiné fronty čekat na chléb. Táta narukoval do Lvova, kde spravoval rozbité lokomotivy. Moje sestra Libuška byla ještě malá a zůstala doma s babičkou.

Když už jsem byl na schodech do Masných krámů, rozkřiklo se, že se na všechny maso nedostane. Někteří na konci fronty to vzdali a odcházeli, my, co jsme byli blízko okének s pulty, jsme zůstali. Najednou se ale ozvala strašlivá rána, začala padat ze zdí omítka, sypalo se sklo z oken, dveře vyletěly z pantů a lidé padali na zem.

Nastala ohromná panika a všichni bezhlavě prchali, ani nevěděli kam. Ti uvnitř šíleně křičeli, prodírali se ven a zmateně pobíhali. Já se přitiskl ke zdi, aby mě dav nesmetl. Ve chvilce byly Masné krámy prázdné. I řezníci zpanikařili a rychle zavírali. Jen jeden stál jako solný sloup a mumlal: „Konec světa, konec světa.“ Já v té chvíli nemyslel na to co se děje, využil náhlého osamocení u pultu a požádal o maso. V rychlosti jsem ho popadl a hnal ven, kde bylo vidět divný kouř. Pln zvědavosti, jako kluci v tomto věku, jsem vylezl na první akát. Chtěl jsem vědět co se stalo a za zvuku sirén jsem uzřel v dálce šlehat plameny a slyšel další výbuchy.

Tašku s masem jsem pověsil mezi větve a rozběhl se k náměstí. Na rohu u Saského mostu stáli vyděšení lidé a volali, že vybuchla muniční továrna v Bolevci. Kolem už projížděly sanitky, hasičské povozy, ale i jiná vozidla plná lehkomyslných lidí, dospělých i výrostků, kteří chtěli na vlastní oči spatřit, co se tam děje.

Někteří lidé na vozy naskakovali, tak jsem se odvážil také. Nikdo si mě nevšímal, všichni se dívali v tu stranu, odkud slyšeli rány a odkud se valil ohnivý dým.

Dojeli jsme až do lesa za Kamenný rybník, kde už byl cítit pach spálenin, vzduch byl plný popílku. Míjely nás sanitky, co odvážely raněné, ale náhle nás někdo zastavil a nechtěl pustit dál. Rychle jsem z auta seskočil i s dalšími výrostky a mizeli jsme v lese. Plížili jsme se jako indiáni a viděli v tom velké dobrodružství. Přeskakovali jsme padlé stromy a běželi pořád blíž k továrně. Jenže postupně se mi všichni ztratili a já najednou zůstal sám.

Znejistěl jsem a chtěl se vrátit k cestě a domů, ale tu jsem uslyšel nad sebou praskání větve a blízko mě něco s dusnutím spadlo. Byl to krvavý kus lidské nohy i s botou a částí nohavice… A dál už nevím. Z mdlob jsem se probral až v sanitce, která mě zřejmě nabrala cestou. Kolem mě ležela spousta raněných, doslova naházených jeden přes druhého. Strašně naříkali, ale někteří leželi nehybně, asi už nedýchali. Když sanita zastavila v nemocnici (na Borech) a zadní dveře se otevřely, na nic jsem nečekal, vyskočil ven a utíkal pryč. Neznal jsem to tam, všude byly pole a louky. Pak mě kolemjdoucí lidé nasměrovali na Slovany, kde jsem bydlel. Nabádali mě ke spěchu, že prý se čeká ještě další hroznější výbuch, který rozboří domy.

Nevím, jak dlouho jsem šel, ale ten blahý pocit, když jsem před sebou spatřil Rasovnu v Doudlevcích (dnes hostinec U Bradů) a vrch Homolku, se nedal popsat.

Doma už se všichni strachovali a měli nesmírnou radost, že jsem se živ vrátil a nějaké maso nikoho nezajímalo. Ale v sobotu, kdy už bylo dovoleno jít do města, šla maminka se mnou k Masným krámům, já vylezl na akát a snesl dolů tašku i s masem. A tento hrůzný zážitek ve mně přetrvával celý život.