Poprvé většina lidí zažívá dobu, kdy nemohou do své oblíbené restaurace, na koncerty, do divadla a podobně. Rodiny s postiženými dětmi tak žijí ale téměř neustále. „Když jsme se s rodinami, s nimiž se scházíme, zamysleli, zjistili jsme, že se pro nás v letošním roce příliš nemění. V takové izolaci od společnosti žijeme v podstatě od doby, kdy se nám narodily naše děti, které se potýkají s různými nemocemi. Rodiny s postiženými dětmi jsou uzavřené ve svém rodinném kruhu a návštěvy různých akcí se řídí podle dítěte. Ale nestěžujeme si. Doba, kdy se nemohou lidé scházet, je pro nás běžná,“ řekla Dana Vachtlová z Tupadel.

Takové rodiny příliš nerozhází ani to, když se něco ze dne na den změní. Stav jejich dětí se mění i z minuty na minutu. „Jsme zvyklí se ke změnám postavit. Proto je pro nás tahle doba asi o něco jednodušší,“ poznamenala Vachtlová.

S určitými omezeními se ale přece jen setkali, především co se týká rehabilitací, na které někteří jezdí i do zahraničí. „Zasáhlo nás to hlavně na jaře, kdy byly rehabilitace uzavřeny a nikdo nevěděl, co virus přinese. Dělala se striktní omezení. Ale i to ze života známe – když se dítě zdravotně zhorší, tak se rehabilitace odkládá a rodiče už většinou vědí, jak s dětmi v takovém případě cvičit doma,“ uvedla Vachtlová. Pro klatovské rodiny je podle ní velkou výhodou, že mají v Plánické ulici klub Podej nám ruku, kde je spousta různých pomůcek, jež mohou využívat a také si je půjčovat domů.

Tyto rodiny jsou mnohem odolnější i v pohledu na tu nejsmutnější část života – umírání. „Mnoho rodin už se setkalo s tím, že nevěděly, zda druhý den bude jejich dítě žít. I tahle otázka odchodu pro nás není bohužel nic nového,“ se slzami v očích přiznala Vachtlová.

Velké omezení ale vnímají především v setkávání se zdravými dětmi, což není v současné době možné. „V klubu jsme seznamovali zdravé děti s našimi. Letos se nám to povedlo jen minimálně. Doufáme, že opět navážeme spolupráci, až to bude možné, protože v tom vidíme velký smysl. Bohužel máme zkušenosti, že když se zdravé děti nemohou setkávat s postiženými, dívají se pak na ně různě. A někdy to jako rodiče cítíme hodně bolestivě,“ dodala Vachtlová.