„Krása, síla, šťastné mládí naším heslem buď. Radyně, Krkavec, naše hráz, ke službě připraven každý z nás, hip hip hurej! To byl pokřik našeho oddílu,“ vzpomínal Jiří Ludvík, když ho pro Paměť národa před několika lety natáčely děti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Když se později rodina přestěhovala do Prahy, chvíli mu noví kamarádi přezdívali Stopař. Ale jeho skutečná skautská přezdívka byla Riki-tiki-tavi.

Po maturitě v roce 1943 měl být totálně nasazen v Německu. Aby se tomu vyhnul, nechal si dát na nohu velkou sádru a předstíral, že ji má zlomenou. Totálnímu nasazení se sice úplně nevyhnul, ale místo do Německa šel na práci do konstrukce letňanské Avie. Mohl tak zůstat i v kontaktu s ostatními skauty, kteří se po zákazu Junáka scházeli tajně. V květnu 1943 navázal styky se skautskou odbojovou skupinou Zbojník. Z konstrukční kanceláře vynášel plány, zjišťoval a lokalizoval rozmístění německých flaků kolem Prahy, zjišťoval pohyb německé armády kolem Prahy nebo kolik jejich vojáků je třeba na Masarykově koleji.

Snímky s milovanými zvířaty od profesionální fotografky dostala Terezka ze Zdemyslic ke svým osmnáctým narozeninám. Užila si je jen chvilku, pak byla brutálně zavražděna bývalým spolužákem.
PŘÍBĚHY ROKU 2020: Otec zavražděné Terezky musel drhnout z podlahy její krev

Skupina Zbojník se zapojila i do Pražského povstání. „S kamarádem Linhartem jsme dokonce odzbrojili německé velitelství na dnešním Vítězném náměstí,“ vzpomíná. „Měl jsem doma vzduchovku, která po vylepšeních vypadala jako samopal. S ní jsme se dostali do budovy velitelství a jménem republiky vyzvali majora, aby on i jeho vojáci odevzdali zbraně.“ Major zasalutoval, sundal opasek s revolverem, přislíbil předání zbraní a požádal, zda by se mohl se svými lidmi dostat do amerického zajetí. Památná vzduchovka dodnes visí u Ludvíků na chalupě. Po válce byl Jiří Ludvík vyznamenán, ale víc o své odbojové činnosti nemluvil. Manželka i syn se o tom všem dozvěděli až po roce 1989.

Po válce vystudoval přírodovědeckou fakultu; zajímala ho parazitologie a mikrobiologie. Na Akademii věd a později v Mikrobiologickém ústavu se věnoval výzkumu toxoplazmózy a byl průkopníkem elektronové mikroskopie. Tehdy se dostal do hledáčku KSČ. „Vyhrožovali mi, že když nevstoupím do strany, nebudu moct dělat vedoucího. A já říkám: No tak nebudu, třeba půjdu zametat ulice,“ vypráví. Do strany nakonec vstoupit nemusel. Patřil k předním světovým vědcům, dokonce byl vůbec první, kdo elektronovým mikroskopem prozkoumal toxoplazmózu a publikoval o tom. Později se dostal do Světové zdravotnické organizace (WHO), do sekce toxoplazmózy a za svou práci obdržel řadu ocenění.

Markéta Čekanová, Paměť národa