I když se jednalo o první etapový závod pro amatéry na světě, nebyl to tehdy ještě ten cyklistický závod, jak si jej většina z nás z pozdějších let pamatuje. „Tehdy se jednalo vlastně o dva samostatné závody. Ten mezi Prahou – Varšavou měřil 1104 km a měl 7 etap. V opačném směru z Varšavy do Prahy měřil 874 km a měl 5 etap. Oba závody startovaly ve stejný den 1. května 1948,“ říká cyklistický nadšenec a nestor plzeňské cyklistiky Stanislav Cink. Ten také popisuje, jak nápad uspořádat takový závod, vlastně vznikl.

„Na podzim 1947 vyjeli do Polska na mezinárodní cyklistické závody čtyři Čechoslováci a na závěr setkání jeden z nich, bývalý vynikající závodník a v té době trenér reprezentace Miroslav Jung, navrhl uspořádat silniční závod mez Prahou a Varšavou. Poláci se nápadu chytili a poslali dopis, v němž oficiálně navrhli uspořádat to, s čím přišel Jung. Z Prahy odpověděli, že na to nejsme připraveni. Jenže zakrátko přišel únor 1948 a s komunistickým pučem nastoupili noví lidé také do Svazu cyklistiky. Ti odstavili Junga jako trenéra reprezentace, ale chopili se jeho návrhu uspořádat s Poláky závod, zatím bez míru.“

Ilustrační foto.
Hospody na vsích lapají po dechu. Za poslední roky jich skončilo patnáct procent

Na startu v Praze tedy stálo A družstvo reprezentace ve složení, Dordík, Krejčů, Perič, Veverka a plzeňský závodník Vojtěch Chvojka (jeho zajímavému životnímu osudu se budeme ještě věnovat v samostatném článku v některém z příštích vydání Plzeňského deníku). Ve Varšavě odstartovalo druhé reprezentační družstvo ve složení Bohdan, Loos, Cibula, Pavlas a Jan Veselý. V obou směrech startovala také řada jednotlivců mezi nimi i Plzeňáci Jaroslav Aubrech a Jaroslav Brož, pozdější ředitel plzenské cyklistické dráhy. Za zmínku stojí, že jako jednotlivec startoval i později světově uznávaný motocyklový závodník František Šťastný.

Závody měly tedy dva vítěze, v Polsku Jugoslávce Alexandra Zoriče a nejlepší z našich tam byl Krejčů na druhém místě. Praha přivítala jako vítěze také Jugoslávce Augustina Prosenika. Celkově páté místo obsadil v Praze náš Cibula.

V dalším roce se už pod oficiálním názvem Závod míru jelo jen jedním směrem a zvítězil náš tehdy nejlepší závodník Jan Veselý. Ten v Závodu míru startoval celkem devětkrát a vyhrál na něm šestnáct etap. V prvních ročnících závodu také nedoprovázely peloton žádné mechanické vozy a jezdci si museli všechny opravy provádět sami bez cizí pomoci. Nejčastěji to byla výměna píchlé galusky. Náhradní si museli vézt sebou většinou omotané na zádech. Do roku 1951 se pouze střídala místa startu a cíle mezi Varšavou a Prahou. Od pátého ročníku 1952 se připojila Německá demokratická republika. O start a cíl závodu se pak střídala města Praha, Berlín a Varšava. V 80. letech se pak přidal i tehdejší Sovětský svaz.

Více soukromí díky novým zástěnám z přírodních materiálů nabídne svým návštěvníkům nudistická pláž u Velkého boleveckého rybníka.
Nudistická pláž u Boleváku nabídne více soukromí, přibyly u ní zábrany

„Od prvního ročníku v roce 1948 až do roku 1989 zvítězili v jednotlivcích tři naši závodníci. V roce 1949 Jan Veselý, v roce 1964 Jan Smolík a v roce 1972 Vlastimil Moravec. Nezapomeňme ale, že v tomto závodě v průběhu let startovalo i mnoho plzeňských závodníků. V prvních letech třeba Zdeněk Klich, etapový vítěz a třikrát člen vítězného družstva, později vítězové etap Hasman, Schejbal a řada dalších. Později byl úspěšným reprezentantem i karlovarský rodák Antonín Bartoníček, později trenér reprezentace a vítěz šesti etap. Včetně té nejtěžší v roce 1972 domů do Karlových Varů. Jelo se v neskutečně mizerném ledovém počasí, které zlomilo i takovou hvězdu jako byl Polák Ryszard Szurkowski,“ připomíná Stanislav Cink.

Antonín Bartoníček vzpomíná

Antonín Bartoníček jel Závod míru šestkrát a na zmíněnou etapu si dobře pamatuje. „Den předtím jsem byl třetí v Géře, to bylo ještě hezky. Ale druhý den se strašně ochladilo a v kopcích začal padat sníh s deštěm. Vzdalo asi 30 nebo 40 lidí. Ale dojezd byl v mém rodném městě. Ani mě nenapadlo, že bych nedojel. Na stadion jsem se vřítil až jako osmý, ale pak jsem asi chytil na rozmoklé dráze lepší stopu, než těch sedm přede mnou, proletěl jsem kolem nich a vyhrál nakonec asi o deset metrů. Možná mě posílila i energie od těch několika tisícovek diváků, co mně tam fandili,“ vzpomíná s úsměvem Antonín Bartoníček.

V průběhu let se Závod míru vypracoval na největší amatérský cyklistický závod na světě. Měl vysokou sportovní i organizační úroveň, i když mu mnozí vytýkali jeho ideologickou pachuť. Posledním vítězem klasického plnohodnotného závodu se v roce 1989 stal německý závodník Uwe Ampler. Po roce 1989 ztratil tento závod státní podporu a organizátoři se potýkali s problémy se získáváním finančních prostředků. Od roku 1993 se proto závod organizoval pouze v České republice a jen některé jeho etapy částečně procházely územím Polska a Německa. Poslední ročník závodu v této podobě se pak konal v roce 2006. V novodobé historii se však Závod míru od roku 2013 jezdí jako závod pro reprezentační družstva jezdců do 23 let. V minulosti se jej zúčastnily i hvězdy současného světového pelotonu jako Tadej Pogačar, Tao Geoghegan Hart, Julian Alaphilippe nebo Marc Hirschi.