Píše se 25. duben 1945. Je středa, všední den, malý Jirka Tůma ale není v mateřské škole na Karlově. Ta byla totiž již dříve vybombardována. Je před domem, hlídá ho hluchoněmá paní Suchá. Teta občas oknem pohlédne na hrajícího se chlapce.

Jeho hru náhle přeruší pronikavý zvuk sirény. Ten zvuk Jirka dobře zná, mnohokrát již přerušil jeho dětský spánek. Vždy se musel rychle obléct a běžet s maminkou do sklepa jejich domu v Emingerově ulici, číslo 18, ve Skvrňanech (na místě dnešního nádraží na domažlické trati).

Dnes to má jednodušší a tak během několika okamžiků sedí s tetou a ostatními obyvateli domu ve sklepě.

ZOUFALÝ NÁVRAT

Čeká na svoji mámu, která chvatně opouští práci ve Škodovce. Jen stěží se prodírá davem lidí spěchajících přes lávku železniční tratě.

Nad hlavami škodováků již začíná kroužit spojenecké letectvo. Mnozí tak v domnění, že nestačí doběhnout do krytů ve Skvrňanech, se vracejí nazpět. Ale máma ne, ta musí za svým synem. Když se ocitne za branami závodu, hukot letadel zesílí. Běží liduprázdnými ulicemi k domovu, každou chvíli mohou začít padat bomby. Nohy ji již neposlouchají, několikrát padá na zem. Rychle se ale zase zvedne, musí přece doběhnout – zbývá už jen pár desítek metrů.

Mobilizuje poslední síly k tomu, aby otevřela byt v prvním poschodí, vzala osobní věci a doběhla do sklepa.

Vyndavá deku a džbánek s vodou. Jirka si ale odmítá vzít polštářek na hlavu, mísu a nechce ani mokrý šátek na ústa. Po krátké domluvě, že i ve velkých školách to tak děti musí mít, kapituluje a šátek přijímá.

ZKÁZA Z NEBE

Venku začíná víc než samotné peklo. Ve sklepě je ticho, nikomu není do řeči. Dva mladíci zaujímají místo kousek odsud v místnosti bývalého sklepního bytu. Otvorem do komína naslouchají přeletům letadel a všem přítomným hlásí pohyby spojeneckých svazů.

Nálet ustává, ale tentokrát siréna neodhoukává konec. Mlčí.

Oba mládenci vycházejí před dům, aby si zakouřili. Po návratu informují o zkáze Škodovky a okolních domů, které se ocitly v plamenech.

Znovu vycházejí ven, aby získali další poznatky, když uslyší hukot motorů blížících se letadel. Mládenci se rychle vracejí zpět. Jeden si sedá naproti Jirkovi s maminkou, druhý – Karel Kaska ale udělá ještě několik osudových kroků do sklepní místnosti.

MRAČNA PRACHU A SMRT

V ten okamžik světlo zhasne. Jirka cítí tlak vzduchu, jako by se proměnil v něco hmatatelného. Mokrý šátek tiskne k ústům a nemůže dýchat. Dusí ho mračna hustého prachu.

Karel Kaska, nalézá v sutinách domu smrt.

Opuštění sklepu chodbou do sousedního domu není možné, protože i ten byl zasažen a tak se všichni snaží opustit dům vchodem. Přede dveřmi však leží nevybuchlá bomba a tak nezbývá než se dostat ven oknem přízemního bytu rodičů Karla Kasky.

BEZ DOMOVA

Siréna končí nálet. Jirka při pohledu na zaprášené lidi ještě naivně prohlásí: „Můžeme se jít vyfotografovat!“

Na to ale opravdu není ani pomyšlení. Ulice jsou plné suti. Lidé vynášejí zraněné i mrtvé. Na jednom z chodníků leží holčička, se kterou si Jirka ještě včera hrál. To měl svátek.

Jeho maminka Božena Tůmová se snaží přimět holčičku k životu. Marně, je udušená.Jirkovi mokrý šátek možná život zachránil. Ten den byl bez školky a teď je i bez domova. Jejich bytu chybí celá boční stěna.

S maminkou opouštějí rozbité Skvrňany a hledají místo, kde by se na noc uložili k tolik potřebnému spánku. Nakonec nalézají přístřeší u cizí paní na náměstí (náměstí Republiky) v domu číslo 11.

Z vyprávění Jiřího Tůmy – Kováříka

Malý Jirka Tůma slaví  doma Vánoce v roce 1941, tehdy mu bylo dva a půl roku.Zdroj: Foto: archiv Jiřího Tůmy - Kováříka

Fakta:

Letecký nálet na Plzeň 25. dubna 1945

– operace amerických vzdušných sil (USAAF)

– při denním náletu byly cílem Škodovy závody a vojenské letiště na Borech (nyní kampus ZČU v Plzni), zasaženy byly ale i Skvrňany a Karlov

-Škodovka byla cílem spojeneckých vojsk od začátku 2. světové války

– před náletem pracovalo v závodě 45 tisíc zaměstnanců

– v dubnu 1945 byla Škodovka poslední zbrojovkou v rukách Třetí říše, která vyráběla munici, zbraně, tanky, obrněné vozy

(v rozkazu číslo 696 pro 8. leteckou armádu přímo zaznělo, že Škodovka je jedinou velkou fungující zbrojovkou, která dosud zůstává v německých rukou a její výrobky jsou distribuovány přímo jednotkám na frontě)

– poplachové sirény se rozezvučely 25. dubna v 10:11

– v 10.46 dopadly první pumy na továrnu

– během 50 minut letouny svrhly 526 tun trhavých a zápalných bomb

-během náletu zahynulo přímo ve Škodovce

6 zaměstnanců, 59 lidí ve městě, 20 členů protiletecké baterie na Roudné (statistiky zabitých ve městě se liší)

– mimo závod bylo zničeno 339 domů, 229 těžce poškozeno, 2496 lehce

– z Velké Británie startovalo 307 bombardérů typu B-17 z 1. letecké divize 8. americké armády, nad Škodovku ´dorazilo´ více než 270 letounů

-flaky během náletu sestřelily 6 amerických B-17, celkem se nevrátilo 7 bombardérů, další čtyři se vrátily, ale s fatálním poškozením

– poškozeno bylo asi 180 nasazených letadel

– 21 letců zahynulo

– zcela ojedinělé bylo, že BBC ohlásilo nálet na Škodovku dvě hodiny před útokem

„Cílem velkého svazu spojeneckých bombardérů, který je na cestě nad nepřátelské území, se mohou stát Škodovy závody. Dělníci, opusťte továrnu a zůstaňte do odpoledne venku,“ zaznělo z éteru. Varování nechalo zveřejnit v češtině a němčině vrchní velitelství spojeneckých vojsk v Evropě

– hlavně díky tomu zahynulo přímo v továrně ´pouze´ šest zaměstnanců, ostatní se stačili schovat do krytů

– do areálu Škodovky přitom dopadlo 430 trhavých a zápalných bomb

– zcela zničeno byla zhruba 70 procent areálu

Skvrňany

Život obce Skvrňany zásadně ovlivnila výstavba Škodových závodů. Továrna se nejprve jen dotýkala skvrňanského katastru, ale brzy jej překročila. Počet obyvatelstva velmi rychle rostl a např. v roce 1921 bylo z 5777 obyvatel obce téměř 40 % zaměstnanci Škodovky.

Od roku 1924 se Skvrňany staly součástí Plzně.

V průběhu II. světové války byly Skvrňany poškozeny náletem 14. května 1943 a 16. října 1944 při bombardování Škodovky, ale nejtěžší úder pro ně znamenal právě nálet 25. dubna 1945. V původní podobě nebyly Skvrňany obnoveny a jejich obyvatelstvo většinou přesídlilo do Červeného Újezdu u Zbůchu. Zdroj: Wikipedie