Proč ale ještě stojí za pozornost? Protože v něm vznikal nádherný nábytek do několika místností zrekonstruovaného strakonického muzea.

Když jsem na konci února přijel do tohoto truhlářského minikrálovství, jeho atmosféra mě úplně pohltila. Po mnoha letech jsem zase ucítil tu známou vůni dřeva, radost z poctivě udělané práce a hrdost na předky.

Přivítali mě Zdeněk Kůs Andres, truhlář 4. generace a jeho otec Miroslav Kůs Andres, truhlář 3. generace. U hrnku opravdu silné a výborné kávy mi Zdeněk Kůs poodhalila tajemství nábytku, který uvidí návštěvníci strakonického muzea.

Jak se vaše truhlářství dostalo k tomu, že vyrábělo starobylý nábytek do strakonického muzea?

Jak řekl táta, tak už od roku 1927 tento ateliér nejenže vyrábí nábytek, ale také ho restauruje. Muzeum se na nás obrátilo asi díky referencím, které na nás jsou. První schůzka byla o tom, co vůbec budeme vyrábět.

Muzeum mělo představu, že jedna místnost bude gotická a druhá románská. Naším úkolem bylo do nich dodat vybavení. Přidal se k nám historik místního muzea a velmi známá osoba Vladimír Horpeniak a začali jsme vymýšlet.

Takže jste nejprve hledali inspiraci?

Přesně tak. Nejprve jsme měli katalog, kde byly různé návrhy, ilustrace a iluminace z různých kronik. Jenže ono toho dochovaného nábytku moc není, takže i ty vzory byly takové zvláštní a kresby byly často poněkud romantizující.

Pak nás ale napadlo, že tady u nás, na Kašperských Horách, máme v muzeu dochované gotické originály – skříň a truhlu. Podle pana Horpeniaka mohou být údajně z hradu Kašperk. Rozhodně se na nich dá datovat konec 14. století.

Nelze ale předpokládat, že byste se směli dotýkat originálů. Jak jste tedy postupovali?

Bylo by krásné moci se dotýkat těch úžasných kousků, ale to je opravdu nemožné. Vyrazili jsme do muzea, ofotili jsme originály, pořídili výkresy a začali zkoumat, jak je to celé udělané.

Ten gotický nábytek je zajímavý v tom, že boky jsou dělané z jedné jediné fošny. Oni tehdy neměli možnosti to rozřezat, lepit vůbec si s tím všelijak hrát. Vzali dobře uschlou fošnu, která se nezkroutila, udělali poctivé spoje a celé to srazili dohromady. A tak vznikl masivní rustikální kus nábytku.

Ale kromě toho jsme také zhotovili románský pulpit, což je řečnický pult. I když takový se bohužel nedochoval.

Podle čeho jste ho zhotovili? Jakou jste měli předlohu?

Použili jsme kroniku Karla Velikého, ale zdrojů, které se shodly na tomto románském stylu, je víc. Tak jsme usoudili, že by tato podoba mohla být skutečná.

Samotná výroba skříně, truhly u pulpitu byla asi takovým malým dobrodružstvím. Jak probíhal tento proces?

Museli jsme v podstatě pracovat jako tehdejší truhláři, kteří také neměli moderní stroje. Takže jsme museli vytáhnout starou rámovou pilu pro pradědovi a pracovat postaru. I když při restaurovaní takto pracujeme, byla to hodně zajímavá práce.

Jenže vyrobit nábytek je jedna věc a ozdobit ho druhá. Jak jste vyráběli barevné vzory a motivy?

Ve strakonickém muzeu se při rekonstrukci našly malované trámy. Ty jsme použili jako vzory. Udělali jsme si šablony a vzory přenesli na nábytek. Táta dělá i malířinu, tak jsme to zvládli sami.

Na začátku jsme se bavili o tom, že nábytek nejen vyrábíte, ale také restaurujete. Takže to pro vás zase nebyla taková novinka. Ale i tak se zeptám – v čem mohla být tahle zakázka pro vás jiná?

Když tady vyrábíme moderní technologií třeba korpus na stůl a na šuplíky, je to hezký kus nábytku. Ale když vám pod rukama vzniká skříň, která kopíruje originál ze 14. století a je celou dobu pouze dvě křižovatky od vás, máte takový jiný pocit. Masivnější.

Jiný přístup k práci?

To zcela určitě. Ne lepší, ne horší, ale jiný. Ale jde i o to, že jsme možná vytvořili historicky úplně první kopii originálu. Nevíme o tom, že by někde jinde byla další kopie. V podstatě lidé, kteří přijdou ve Strakonicích do muzea, uvidí věrnou kopii nábytku z Kašperských Hor, která je unikátním originálem. Věříme, že se návštěvníkům strakonického muzea bude výsledek líbit…

Po nějaké době se přiblížil konec mé návštěvy. Ještě chvilku jsme si povídali nejen o zakázce pro strakonické muzeum, ale i o životě, tradicích a zachování odkazu předků. Odjížděl jsem s vědomím, že stále jsou na světě lidé, pro které výrazy poctivá práce a úcta k předkům nejsou jen prázdné výrazy. O to více se těším do strakonického muzea podívat se na výrobky dvou truhlářů, které spojuje generační odkaz. A vařím, že budu pyšný a hrdý na to, že jsme měl čest oba svérázné řemeslníky osobně poznat.