„Chtěla jsem dát někomu dalšímu dar v podobě domova – dar normálního rodinného života. Místo, kde bude mít vždy okolo sebe lidi, kteří ho milují a záleží jim na něm,“ vypráví Petra, která se po svém rozhodnutí musela vyrovnat s předsudky okolí a udivenými výrazy.

„Dostávala jsem otázky typu: ‚Proč to děláš?‘, ‚Nevíš, co z něho vyroste…‘, Další starost‘, a tak dále,“ říká Petra. Její nejbližší ji však v rozhodnutí plně podpořili. „To pro mě bylo rozhodující. Přišel den, kdy jsem šla na první návštěvu do dětského domova. V místnosti plné hraček a všech zúčastněných jsem očekávala příchod chlapečka jménem Honzík. Ten okamžik si budu pamatovat do konce života. Dnes už můžu říci, že počáteční náročné období máme za sebou. Odměnou mi je, když ráno vstávám a z dětské postýlky slyším: ‚Maminko, kde jsi?‘. Musím poděkovat i svému osmiletému synovi, který Honzíka přijal za bratra. Naše první společné Vánoce byly nezapomenutelné – seděla jsem u stromku a pozorovala všechny moje děti, jak rozbalují dárky. V duchu jsem si říkala, že tohle je to opravdové štěstí života,“ dodává pěstounka.

V rozhodnutí stát se pěstounkou podpořilo Petru Sdružení pěstounských rodin, které s pěstounskou péčí pomáhá už 25 let. Plzeňská pobočka vznikla před 12 lety a aktuálně doprovází téměř 110 pěstounských rodin.