To vše je letos šestašedesátiletý Pavel Toufar, který minulý týden zaujal návštěvníky Polanovy síně Knihovny města Plzně. Vystoupil zde v rámci první části přednáškového cyklu Záhady a záhadologové.

Po studiu jste se etabloval jako autor bezpočtu knih a snad tisíce článků, kde jste často psal o záhadách. Co si ostatně představit pod pojmem záhada kosmu?
Tajemstvím, otazníkem i záhadou je už samotný vznik vesmíru v čistě fyzikálním pojetí, anebo naopak pojatý jako ´stvoření světa´. Hlavně na stupni našeho poznání je závislé postupné odkrývání závoje tohoto tajemství. Proto je tak důležité vzdělání, proto je tak důležitá věda a základní vědecký výzkum, který současní politici přezírají, a přezírají jej dokonce natolik, až mám obavy, zda to není v důsledku jistého stupně jejich vzdělanosti.

Pro někoho je však tajemství i to, proč do kosmu startoval Vladimír Remek a ne Oldřich Pelčák (pozn. redakce: kosmonaut – kandidát, který s Remkem absolvoval výcvik). Co rozhodlo v definitivní fázi výběru?
Obecně vzato rozhodují schopnosti, znalosti a připravenost, neméně také momentální zdravotní stav. I když, a lze to doložit, čas od času zasáhly i osobní vztahy, sympatie a přímluvy. Budu citovat Oldřicha Pelčáka, který uvedl: Řekli nám, že připraveni jsme oba stejně, ale Praha rozhodla. A protože jsme byli vojenští letci, tak voják poslechne rozkaz. Dodám pouze, že v Praze tedy tenkrát někdo rozhodoval. Ale nebylo publikováno nic, co by odpovídalo zápisu o podobném jednání.

Toužil jste prodělat kosmický výcvik jako Oldřich, kterého prý máte raději?
Když píšeš o pocitech, a to já dělám, nechceš je mít zprostředkované. To ne. A já měl kliku, že jsem si mohl aspoň pár věcí vyzkoušet.

Na matějské pouti?
Většina těch věcí skutečně připomíná pouťové atrakce, ale posléze jsem měl možnost zapojit se bezprostředně i do výzkumů dlouhodobé izolace skupiny, a to dokonce při simulovaném letu k Marsu, což bylo skutečně zajímavé. A také poučné a osobně inspirující.

Jakýmsi druhým otcem se vám v mládí stal legendární spisovatel Ludvík Souček, zatímco váš skutečný táta byl nucen emigrovat již roku 1948, v roce, kdy jste se teprve narodil…
Tátu jsem viděl poprvé a také naposledy v roce 1969. Ale nesměl jsem o tom nikde mluvit: až tak silně vadil tehdejším mocným.

Psali jste si alespoň dopisy?
Pak jsem s ním měl jen zprostředkované kontakty. Ale nebylo radno nikde vykládat ani o nich.

A jak jste poznal legendárního doktora Součka, krále záhad?
S Ludvíkem mě seznámil rukopis mé vlastní knížky pro Albatros, kterého se ujal jako redaktor. Nebral to formálně. A jak jsme si povídali a našli spoustu společných zájmů, začal jsem být rád, že mě přijal za svého.

Jako vás za svého přijala i jím prosazená záhadologie. V Plzni jsi poprvé?
Ne. Ale zastavil jsem se tady pokaždé jen krátce. Až se stydím. Ale když jsem tady (opět na chvíli), uviděl jsem aspoň část starého města, vnímal jeho krásu, a tak si říkám, že se někdy musím vrátit na déle.

Působí na vás tedy Plzeň lépe než ´provinční a nekulturní´ Praha?
Určitě nežertuji – a musím se do Plzně vrátit na delší dobu, protože upřímně prohlašuji, že za to tohle město stojí. Jen chytit za pačesy ten zatracený čas, protože on stále není ani tak mým služebníkem jako spíš pánem.

Ivo Fencl