Je rozdíl v tom, jak jedli naše rodiče nebo prarodiče, jak jíme my a jak jedí naše děti?

Já jsem vyrůstal u své babičky na Moravě a ona měla vekou zahradu. Když jsme měly jako děti hlad, poslala nás na zahradu a řekla: natrhej si, co tam najdeš, zeleninu, nakopej si brambory a já ti to uvařím. Ona vlastně používala superpotraviny aniž by si to uvědomovala. Nic jiného neznala. I dnes jsou ty suroviny kolem nás a my bychom je měli jen rehabilitovat. Náš projekt superpotravin je ukázat, že je máme kolem sebe a měli bychom to využívat.

To mluvíte o vesnici, co ve městě?

Když chodím nakupovat, všímám si lidí a toho, co mají v košících. Je to velmi jednostranné nakupování a stále stejné věci. Třeba Vietnamci mají mnohem pestřejší nákup a v košíku věci, kterých si my nevšímáme. V regálech míjíme lilek, vedle fenykl, chilli papričky. Toho si většina Čechů nevšimne, přejde je a jdou koupit brambory, zelí, ledový salát, rajčata a okurky. My hrozně málo experimentujeme.



Vztah k jídlu a k vaření se ale v celkovém pohledu zlepšuje nebo ne?

Ano, pomalu ano. My jako Češi jsme ale stále hodně konzervativní. Když se podíváte na statistiky padesát let zpátky, tak jedeme nejraději stále to samé. Řízek, knedlo zelo vepřo, guláš, svíčkovou, maximálně smažený sýr. Já neříkám, že je to špatné, ale jíme to pořád dokola. Každý máme v sobě naučená jídla a chuťovou paměť, které podléháme. Když srovnáte českou kuchyni s tou středozemní nebo italskou, vidíte, jak jsou odlehčené. Mají tam ryby, saláty, cibuli.

Co si dáte vy nejraději k jídlu?

Třeba včera jsem si dal u nás na Letné v jídelně na stojáka segedín. A nadával jsem jak špaček. Segedín miluju, ale tohle… Omáčka byla výborná, ale z pěti kousků masa byly čtyři tučné flaksy a z posledního jsem musel tuk hodně oškrabat, až zůstaly snad čtyři gramy masa. Mezitím, co jsem se s tím patlal, skoro se na talíři rozpadly dávno předpřipravené knedlíky. Nebyly to ty klasické, houskové. Takže jsem nakonec snědl tu omáčku, jeden kousek masa a knedlík, který se nestačil rozpadnout. Celé to stálo 89 korun, což je na tu kvalitu opravdu hodně.

Kolik vy osobně utrácíte za jídlo?

Hodně. Jedno auto střední třídy ročně. Je to moje práce.

Proč ne, pokud to neposkládáváte z bufetových segedínů pod sto korun.

Ne, samozřejmě. Třeba vloni jsem byl v nejlepší restauraci na světě. Byli jsme tam v pěti lidech a nechal jsem v ní padesát tisíc korun.

Kde je nejlepší restaurace na světě a co vám v ní za 50 tisíc korun nabídnou?

Je ve Španělsku, přesně v Katalánsku. A je to restaurace, kde začnete jíst v půl jedné po poledni a skončíte v půl páté. Menu je asi z 30 chodů. Už od 17 chodu skoro nevíte, čím jste začínal. Stojí to hlavně na různých nových kombinacích jídel a tak. Mimochodem rezervaci jsme tam měli asi půl roku, než jsme dostali termín.