Přes den ji v prostorách zoologické zahrady často nepotkáte neb sedí v kanceláři u počítače a řeší věci spojené s propagací a reklamou nebo připravuje ke zveřejnění nejnovější fotografie. Zato brzo ráno nebo pozdě večer, když se zavřou brány za posledními návštěvníky, byste ji mohli vidět přikrčenou v křoví s fotoaparátem v ruce před klecí s levharticí či u některého dalšího z početných výběhů a expozic.

Jak jste se k práci v zoo dostala?

Život je plný náhod a ty často přinášejí splnění tajných přání. Už když jsem bydlela v Rokycanech, brávala jsem často synka do zdejší zoologické zahrady. Roky plynuly a když jsem se v roce 2005 přestěhovala do Plzně chodili jsme sem ještě častěji a já sledovala, jak se zahrada mění před očima. Jak vzkvétá a pokaždé jsem tady cítila úžasnou energii a vstupoval do mne klid a pohoda, tahle zoo se prostě stala mojí srdeční záležitostí. Zvířata a a přírodu miluju. Jeden čas jsem byla zaangažovaná v organizaci s takovou, řekněme, ekologickou náplní a účastnila jsem se jejich akcí. Vedoucí organizace měl vazby na zoo a když se v roce 2015 v rámci akce zoo May Day konal z Náměstí republiky až do zoo pochod s obří velrybou vytvořenou z odpadového materiálu, byla jsem u toho coby ta, která bude s dětmi dělat při průvodu zábavu. Dodnes si ten den živě pamatuji. Ulicemi a po silnici se táhla ta obří „odpadková“ velryba, zpívala se taková moc pěkná velrybí písnička a všichni jsme si to moc užívali, děcka byla nadšená . Po akci mě oslovila má současná kolegyně, zda zda by se mi nelíbila práce na propagaci v zoo. Shodou okolností se totiž v tu dobu uvolnilo v zoo místo marketingového pracovníka a já jsem byla vyzvána, abych se zkusila do konkurzu přihlásit. Ač jsem v úspěch nedoufala, vyhrála jsem a pak už to byl sešup.. A protože někdy jedna náhoda nestačí, tak v mém případě zasáhl někdo shůry podruhé. V tu dobu opouštěl zahradu stávající fotograf Jaroslav Volgentanz, a tak jsem se ujala i pozice fotografa, což se vlastně postupně stalo mojí hlavní náplní a vášní.

Co všechno Vaše práce obnáší?

Pod pojmem marketing si každý může představovat leccos, já na to naštěstí tady nejsem sama. Jsme tým lidí, kteří spolupracují a společně se snažíme přinést nějakou tu korunu do zoo, propagovat zoo tak, aby se sem lidé rádi vraceli a aby věděli, že se tu budou opravdu cítit dobře. Upřímně musím přiznat, že se zdejší marketing vlastně pořád učím. Je to komunikace se širokou škálou nejrůznějších lidí, od sponzorů až po běžné návštěvníky nebo účastníky mimořádných prohlídek a akcí. Jinak se člověk musí chovat při jednání s firmou, která je ochotná poskytnout nás jakýkoliv sponzorský dar, jinak když jsem jednou z průvodkyň například oblíbené akce zoo Bosou nohou a jinak, když narazíte na neukázněného návštěvníka. Proto mám raději druhou část mé pracovní náplně a tou je právě focení.

Klára Bandová u plzeňského soudu.
Se slepým otcem vstoupila pod kamion. Zemřel, jí hrozí vězení

A co obnáší tedy post fotografa zoologické zahrady?

Focení se stalo takovým mým životním postojem. A tady si ho mohu užívat dosytnosti, tady musí být vše zdokumentováno. Ale nejde jen o dodávání sem tam pár fotek do médií, já fotím celodenní a celoroční život v zahradě. Narození zvířete, přesun zvířete, operace, ale bohužel i smrt. Fotky často pomáhají i ošetřovatelům. Poznají, že se něco děje třeba s vlkem, ale neví přesně co. Fotografie, když se v počítači přiblíží, ukáže, že má váček nad zubem, tudíž je zřejmé, že zvíře trpí bolestí. Jindy zavolají ošetřovatelé, abych šla vyfotit co je to za modrou gumu povalující se ve výběhu medvědů. A takových situací je dnes a denně spousta. A samozřejmě také cvakám jak postupně rostou a rozkvétají rostliny, které po zahradě vysazují a opečovávají naši skvělí zahradníci.

Vaše fotografie zobrazují často zajímavé detaily. Opravdu se dostanete ke zvířatům až tak blízko?

Dostanu se tak blízko, jak mi zvířata dovolí. A detailní fotka opravdu není náhoda. Za zvířaty chodívám, sedávám u jejich výběhů nebo klecí a postupně je nechávám, aby si na mojí přítomnost zvykla. Například s levharticí Tikou to byl běh na hodně dlouhou trať. Jakmile jsem zalezla za plot do křoví ke kleci, Tika mi dávala najevo, jak moc jí vadím, vyprskávala mě, snažila se mě odehnat. Trvalo dlouho než si na mne zvykla. Byl to úžasný pocit, když přišel den, kdy mne opět vyprskala a následně si lehla těsně vedle plotu, malý kousek ode mne, na záda a začala příst. V tu chvíli jsem měla vyhráno. Jinak dobrá fotka je samozřejmě věcí načasování, musíte vyčíhat správné světlo, správný postoj, pohled…. Fotografové to dobře znají. A co si budeme povídat, jsou dny, kdy se daří a jsou dny, kdy vše, co jsem nafotila, obratem smažu. Často dostanu z médií požadavky, jak by měly fotky ke článkům o informacích, které vydal náš tiskový mluvčí, vypadat a to je pak teprve mazec. No zkuste přesvědčit lva, aby se postavil na všechny čtyři, nastavil tvář slunci a ještě se přitom „lvovsky“ usmíval.

Co děláte o dovolené? Zmizíte ze zvířecí říše na gauč k televizi a užíváte klidu a pohodlí?

Já opravdu nejsem gaučový typ, rodina už si zvykla. V rámci dovolené se snažíme vyrážet za zvířaty, která žijí u nás v zoo, do jejich přírodního působiště. A tak naše cesty vedou jak po Čechách, tak i mimo republiku. Před několika lety jsme navštívili Keňu a to byl pro nás všechny asi největší zážitek. Je pěkné vidět žirafy chodící svojí zvláštní chůzí za ohradou v zahradě, ale je úžasné vidět je naživo v jejich přirozeném prostředí. Nicméně my si užijeme stejně dobře i Šumavu nebo okolí Berounky. Jen toho gauče si opravdu moc neužijeme.

Josef Holoubek v Horní Bělé.
Denně jde 70 kilometrů, upozorňuje na nedonošence

Vypadáte jako věčný smíšek. Dokáže Vás vůbec něco naštvat?

Není toho mnoho a navíc bych to asi rozdělila do dvou částí. Jednou z nich jsem já sama. Občas si prostě něco zamanu a hrozně ráda bych toho obratem dosáhla, ale ono to nejde, a ten proces zrání …. ten mne prostě dokáže docela dost rozčílit.

A druhá část je lidská tupost, netolerance, bezohlednost. Budu konkrétní, i když to asi není to pravé ořechové téma do rozhovoru. Zahradníci v naší zoo vynakládají opravdu nemalé úsilí, aby rostlinky krásně kvetly, aby bylo vše vzorně upravené a aby se u nás návštěvníkům líbilo. Od lidí pak za to očekáváte slušnost a úctu k tomu, co pro ně druzí připravují. Přesto se najdou tací, kteří než by svoje malé ratolesti odvedli na toaletu, posadí dcerku na bobeček na trávníku či postaví chlapečka ke stromečku. A bohužel i dospělí se nestydí vykonávat potřeby do záhonu. Hlava mi to nebere a věřte, že je to jev opravdu častý. A po covidu snad lidé ztratili soudnost úplně. Takže ano …. Nahý zadek v křoví u výběhu mne opravdu rozpálí doběla.

Vy máte zvířata a přírodu velmi ráda. Snažíte se ji chránit i ve svém volném čase?

Víte, nejsem žádný fanatický ekolog, který by se někde přivazoval ke stromu. Já se snažím s přírodou žít a spolupracovat a ona pak zase spolupracuje se mnou. Domnívám se, že každý máme na zemi svoje místo a zvířatům to jejich čím dál víc ubíráme. Já s rodinou neříkáme, že přírodu chráníme nebo zachraňujeme, my jí necháváme být a žít.

Pokud chcete něco konkrétnějšího, tak už několik let jezdíme pomáhat například ropuchám. Našli jsme lokalitu, kde žijí, ale odkud jsou postupně vytlačovány a při jejich přesunu jim hrozí, že jich velké množství skončí pod koly aut. A tak bereme děti, ty berou svoje kamarády a vyrážíme s kýbly je přenášet přes silnici. Tím, že si to všichni zažíváme, zůstává to v nás a tím, že si to děti ozkouší na vlastní kůži, si více uvědomí, jak je ochrana přírody důležitá

A co u vás doma, najdou se také nějací zvířecí mazlíčci?

Nepřeháníme to. Máme dvě kočky, u nichž nevíme, jestli žijí ony s námi nebo my s nimi. A pak máme dva gekony a synek ještě donesl užovku červenou. Čímž jsme dosáhli maxima, které unese partnerova trpělivost.

Krom krásných fotografií jste známá také díky vystupování se skupinou svého přítele Jakuba Kořínka, kde zpíváte. O jaký styl hudby se jedná?

Kdysi o nás někdo někde napsal, že hrajeme pomezí blues a folku. Možná na tom něco pravdy je. Já i můj partner Jakub milujeme blues a tak jsme dali dohromady takovou partu, s níž vystupujeme. Patří do ní Jan Lichtenberg a Luboš Samek. A protože Kuba je úžasný textař a muzikant, hrajeme převážně jeho vlastní tvorbu. Vystupujeme na domácí plzeňské scéně, v plzeňských klubech, na různých slavnostech, ale srdeční záležitostí jsou vánoční trhy na Náměstí republiky.

Stavba drive in očkovacího centra v Nemonici Privamed.
V Plzni se bude očkovat drive in, kapacita se zvýší na čtyřnásobek

V době lockdownu se moc vystupovat nedalo, ale jak se situace malinko rozvolnila, neváhali jste a uvnitř amfiteátru na Lochotíně jste udělali online koncert.

Na začátku byla myšlenka večerního koncertu z prázdného amfiteátru na podporu Zoo Plzeň, která byla vlastně sedm měsíců bez návštěvnické podpory. Ta atmosféra uvnitř si o to úplně říká. Měl vystoupit Ivan Hlas jako hlavní hvězda a my měli být druhá kapela. Bohužel Ivan ze zdravotních důvodů nakonec nemohl přijet a na poslední chvíli se již nikdo nedal sehnat. Naštěstí díky skvělému týmu Pivotečka a Stream faktory koncert proběhl i za těchto okolností a k tomu se přidaly ještě dva další další koncerty z Pivotečky, kdy se účinkující vzdali honorářů ve prospěch Zoo Plzeň.

Podílela jste se také na vydání dětské knížky…

Ano, to byla práce na zakázku pro Zoo Plzeň. Požadavek byl docela jednoduchý - udělat DĚTSKOU knížku JINAK. Delší dobu jsme s kolegou, naším tiskovým mluvčím Martinem Vobrubou přemýšleli, jak to pojmout. Martin píše skvělé básničky, navíc náš známý ilustrátor František Lopour se v kreslení zvířat vyžívá a o mně je známé, že mám coby bývalá pedagožka spoustu zkušeností z práce s dětmi a ještě navíc se prý uvnitř mne skrývají spisovatelské sklony. Nakonec jsme se nechali inspirovat právě životem zvířat v zoo a tak na svět přišla, doufám, hodně povedená knížka Záhada na ostrově lemurů.

Syn už je velký, ale máte malou dcerku. Máte vůbec někdy volnou chvilku sama pro sebe?

Volný čas? Co to je? Ale vážně …. Záleží kdo čemu říká volný čas. Pro mne to znamená čas strávený s rodinou v přírodě. Můj partner je také vyloženě přírodní typ a tak nebylo zase tak těžké vést k tomu i děti. Syn Maty k tomu byl řekněme zpočátku vedený „násilím“, ale naše dcerka Eli je vysloveně „dítě přírody“. A protože se mnou spoustu času tráví v práci, je pro ni zoo méně atraktivní než pro jiné děti, a vysloveně se na naše toulky přírodou těší. A když vidím, jak jsme všichni pohromadě, jak je nám fajn … tak to je můj užitečně využitý volný čas.

Co byste si nejvíc přála?

Pokud to není přání poslední, přála bych si udržet svou věčně dětskou duši v takovém tom příjemném napětí a očekávání, že všechno nakonec dobře dopadne. Přála bych si být spokojená sama se sebou, protože už vím, že platí, co mi kdysi jeden moudrý indián z kmene Cherokee řekl: "Když jsi spokojená ty, je spokojené i tvé okolí."