Vaše jméno se objevuje u nejrůznějších zpráv spojených s klášterem, ale o vás samotném toho nikdy moc zmíněno nebylo. Prozradíte čtenářům Deníku něco málo o sobě?

Já osobně příliš o jakoukoliv publicitu nestojím, ale když už jste mne přemluvila… Pocházím z Plzně. Zde jsem absolvoval základní školu. Jako dítě jsem si rád užíval výlety na nejrůznější památky naší vlasti, ale více mne zajímala příroda. Proto jsem vystudoval střední lesnickou školu ve Žluticích. Po ní jsem se přesunul do Prahy na Českou zemědělskou univerzitu. A tady mám pocit, že zasáhl osud. Původně jsem totiž podával přihlášku na obor lesní inženýrství, ale tam mne nevzali pro velký počet zájemců. Podal jsem odvolání a univerzita mi nabídla přijetí na obor krajinné inženýrství. Čekalo mě studium různých biologických a technických předmětů a bavilo mě to daleko víc, než studium lesnictví.

A jak jste se tedy dostal do kláštera v Kladrubech?

Po absolvování vysoké školy jsem měl jasno v tom, že nechci nastoupit na základní vojenskou službu, takže jsem se snažil sehnat službu civilní. Poptával jsem se tedy v Plzni po archivech a muzeích a dalších institucích, které v té době přijímaly civilkáře a oslovil jsem také Národní památkový ústav v Plzni. K mému překvapení mi právě památkový ústav obratem nabídl možnost odpracovat si civilní službu v kladrubském klášteře v údržbářské dílně. Bylo to i s ubytováním, a tak jsem neváhal a místo přijal. Teď už se tomu směji, ale dodnes si pamatuji první den. Bylo ráno 2. ledna roku 1999, vstupoval jsem do brány, všude na nádvoří bylo bahno, padal sníh s deštěm a já jsem si říkal, kam se to ženu. Tyhle myšlenky mne ale velmi rychle opustily a já si toto místo zamiloval. Rok a půl „civilky“ utekl jako voda a možná zasáhl někdo shůry, kdo chtěl, abych tu zůstal. Tehdejší kastelán začal mluvit o tom, že by rád klášter opustil. Řekl jsem si, že to zkusím a přihlásil jsem se do výběrového řízení na jeho místo. Klášter jsem dobře znal a v té době jsme zrovna připravovali na otevření nové expozice opatského bytu a sv. Jana Nepomuckého, což mi možná u pohovoru také trochu pomohlo. Dopadlo to tak, že už jsem v kladrubském klášteře kastelánem 21. rok.

Váš byt je přímo v prostorách kláštera, o nichž kolují různé zvěsti. Setkal jste se zde někdy s nějakým nadpřirozenem, zažil jste nějaké paranormální jevy nebo dějí se tu neobvyklé věci?

Jak já tuhle otázku nemám rád. Dostávám ji poměrně často i od návštěvníků kláštera. Takže odpovím trochu s nadsázkou. Na duchy nevěřím, ale myslím, že když se k nim chováte slušně, budou slušní i oni k vám. V klášteře jsem se vlastně nikdy nesetkal s žádným nadpřirozenem a nezažil jsem zatím nic, co by se vymykalo lidskému chápání. A to jsme do kláštera dokonce kdysi pozvali i skupinu paranormálních vyšetřovatelů. Donesli si spoustu měřící techniky, ale žádnou nadpřirozenou aktivitu zde nikde nezjistili.

Přesto se i při běžných prohlídkách říká, že v kostele Nanebevzetí Panny Marie každý, kdo stoupne na některou z velkých hvězd na podlaze, pocítí zvláštní energii. Jak to tedy máte vy?

Energie v klášterním kostele je úplně něco jiného než duchové. Já osobně nemohu říct, že cítím pozitivní energii při stání na hvězdě. Pro mě je pozitivní a nabité celé tohle místo. V klášterním kostele je cítit energie staletí duchovního působení benediktinů. Je to tak úžasně klidné a pozitivní místo, že mne osobně nabíjí pobyt v něm, ať stojím kdekoliv.

Kdybyste měl možnost vrátit se do minulosti a prožít alespoň pár dní ve zdejších prostorách životem mnichů, kteří zde žili, zkusil byste to?

Rozhodně ano. Jsem přesvědčený, že žili velmi zajímavým životem a být u toho a prožít s benediktiny třeba jeden den v době baroka, by byla neocenitelná zkušenost. Navíc kdybych tuhle možnost měl, využil bych ji i pracovně k dalšímu poznání, které bych pak mohl předávat návštěvníkům.

Objevujete v klášteře stále nové věci, nová místa nebo ho znáte do posledního hřebíku?

No to víte, že neznám a že se stále objevují nové a nové věci. Díky novým průzkumům v rámci přípravy projektu Život v řádu jsme nedávno například objevili v kapli ve starém konventu barokní fresku. A už se všichni těšíme, až bude celá odkrytá, zrestaurovaná a budeme ji návštěvníkům ukazovat v připravované nové prohlídkové trase.

Vyhlášené oživené prohlídky, takzvané Benediktinské dny, jsou z velké části vaší zásluhou. Píšete scénář, co vás k tomu přivedlo?

Prvních pět ročníků psal scénář prohlídek Jiří Kasal, vedoucí kladrubského národopisného spolku. Od roku 2006 se chtěl více věnovat svým dalším koníčkům, a tak když jsme chtěli s prohlídkami pokračovat, nezbylo nic jiného než hledat za něj náhradu. Nakonec jsme se s Evou Šaušovou, v té době zdejší průvodkyní, dohodli, že se do toho pustíme sami. Společně jsme trávili nad scénářem spoustu času, hledali v historických pramenech skutečné události, které se v klášteře odehrály a doplňovali je tak, aby prohlídky byly poučné i zábavné zároveň. Od roku 2015, kdy se slavilo 900 let založení kláštera, připravujeme témata prohlídek už chronologicky. V posledních letech Evu nahradila moje kolegyně, vedoucí průvodců v klášteře, Silva Strachotová. Snažíme se prostřednictvím těchto prohlídek návštěvníky zábavnou formou poučit o životě benediktinů a také samozřejmě o historii kláštera. Navíc tady je úžasná parta ochotníků, která se rok od roku rozrůstá. A ti, kteří začínali v dětských rolích, dnes hrají dospělé a berou s sebou už i svoje děti. Vždy chceme dát šanci všem, co jsou ochotní se zapojit. Při psaní scénáře je pak potřeba vytvářet i menší role, které ale nejsou nijak podřadné. Vždyť bez poddaných, nejrůznějších tovaryšů a hejna dětí by to dříve také nešlo.

Co vlastně obnáší práce kastelána?

Leckdo si myslí, že dělat kastelána je vlastně taková pohodová práce v romantickém prostředí. Není to tak úplně pravda. Je to především spousta administrativy a papírování, které je potřeba vyřídit. A různých formulářů a tabulek je ještě víc, když na objektu probíhá velká rekonstrukce financovaná z prostředků EU. Realizace projektu Život v řádu mi v současnosti zabírá většinu času a vlastně mě moc baví. V loňském roce začaly stavební práce, které promění především dosud nepřístupné části kláštera k nepoznání. Letos začne restaurování více než 170 předmětů historického mobiliáře. Ten se bude na prohlídkových trasách doplňovat ještě kopiemi, kterých bude více než 900 kusů od stolů a lavic do refektáře až po uniformu Alfréda I., grafiky kláštera a třeba nástěnná svítidla. Vedle toho připravujeme také novou expozici historie, pracujeme na publikaci o klášteře, ve fázi projektování je parkoviště u Jižní zahrady a také nové toalety pro návštěvníky. Práci na tomhle všem je potřeba také skloubit se zajištěním návštěvního provozu. Po dobu rekonstrukce provádíme sice jen kostelem, ale i nás samozřejmě ovlivňují nařízení v souvislosti s covidovou pandemií. Snažíme se také, když to jde, neomezovat konání kulturních akcí. Díky nim jsem se při svém působení v klášteře mohl setkat s úžasnými lidmi, jako je Iva Bittová nebo Lubomír Brabec a podílet se na realizaci regionálního programu festivalu Tanec Praha. Důležité pro mě bylo také setkání s Petrou Hlavatou, ze kterého nakonec vznikla jedinečná expozice Archivu vůní.

A co dělá kastelán, když klášter opustí poslední návštěvník? Jaké máte koníčky?

Když mám čas, tak se snažím odreagovat a na chvilku na práci zapomenout. Daří se mi to u sledování filmů nebo čtení komiksů. A v posledních letech jsem se pustil do amatérského pěstování sukulentů. Mám oblíbené ceropegie, jsou to tak obyčejné rostliny s úžasně rozmanitými květy a pak také pachypodia a i jiné. Také se moc těším, až bude na rajském dvoře hotová expozice klášterních zahrad a budeme se všichni starat o vysázené léčivé byliny, koření, zeleninu, liturgické rostliny a růže. Bude jich přes 80 druhů. Největším mým koníčkem je vlastně moje práce.

Jak trávíte dovolenou? Objíždíte jiné památky v republice?

Asi vás zklamu, ale ne. Další památkové objekty navštěvuji vlastně jen v rámci nejrůznějších porad a pracovních setkání. Mám ale ještě, kromě našeho kláštera, jedno místo, které je mojí srdeční záležitostí. Je to město Jeruzalém v Izraeli, které mě přitahuje svou historií a silnou energií a cítím se tam moc dobře. On vlastně celý Izrael je úžasná země plná skvělých míst. Kdo tam byl, mi to jistě potvrdí.

A na závěr tradiční otázka: co byste si přál?

Právě teď bych si moc přál, aby se nám zdárně podařilo dokončit projekt Život v řádu a na jaře roku 2023 představit návštěvníkům nové prohlídkové trasy. A aby se jim to, co pro ně připravujeme a co jim nabídneme, líbilo a odcházeli spokojeni, a třeba se k nám i několikrát vrátili.