Karolina Čermáková se narodila 15. dubna 1934 v pošumavském Nýrsku a vyrůstala v dvojjazyčném prostředí, s otcem hovořila německy a s matkou česky. Otec Alois Holub se česky nikdy nenaučil, matka Anna německy sice při jejich seznámení neuměla vůbec, naučila se ale velmi rychle mluvit jako rodilá Němka. Matka byla v domácnosti, otec úředníkem v nýrské továrně na optiku. Dostal od továrny k pronájmu malý domek, v němž rodiče prožili celý život.

Předválečné Nýrsko žilo bohatým spolkovým životem: existoval významný divadelní spolek a lesní divadlo, spolek malování, zpěvu, turistický spolek, spolek ochrany přírody. Ten provozoval malou výletní zoologickou zahradu i terárium s hady (krátce po konci války se hadi dostali na svobodu a volně se pak plazili v místním potoce). O víkendech se před válkou i za války v Nýrsku tančilo v místním hostinci u ruiny hradu Pajrek. Kulturní nabídka v místě byla bohatá a rodiče Karoliny jí hojně využívali. Tu šli do kina, tu do společnosti hrát karty.

Důležitou roli v předválečném městě sehrávalo též židovské obyvatelstvo, jehož velká část žila v ghettu. V jejich rukou byla většina obchodů a továren, byli mezi nimi též advokáti, dětský doktor, zubař nebo hokynář i majitel optické továrny, Eckstein. Přímo z Nýrska za války do transportů neodcházel nikdo, všichni emigrovali již dříve. Zpět se však téměř nikdo nevrátil, paní Čermáková si vzpomíná pouze na jednoho staršího pána z obchodu s příbory, jehož děti nakonec odešly do Izraele.

V roce 1938, v dobách okolo Mnichovské dohody, si matka zabalila kufr a odešla s malou Karolinou ke své rodině do nedalekých Pocinovic. V Nýrsku, které připadlo k Německé říši, nechtěla zůstat za žádnou cenu. Otec k ní však za několik dní dorazil s tím, že dostal ultimátum – buď se vrátí do Nýrska s rodinou, nebo se musí dát rozvést. Matka se rozhodla pro návrat, po celou válku se ale projevovala, dle slov své dcery, jako „kovaná česká nacionalistka“. Do Karolininých školních formulářů vyplňovala: státní občanství – německé, rodný jazyk – český. Stýkala se také s podobně smýšlející českou manželkou nýrského doktora Greisingera, obě dámy často končily společně na policii, kde se za jejich propuštění museli Karolinin otec s panem doktorem, ale nakonec i Karolina sama, přimlouvat.

Školy v Nýrsku a řád Anglických panen

Dne 1. července 1940 Karolina nastoupila do německé školy v Nýrsku a vystudovala v ní čtyři třídy. Díky dobrým studijním výsledkům přestoupila od páté třídy do měšťanské školy. Tam ale docházela jen několik týdnů, jelikož byly na podzim roku 1944 měšťanské školy přeměněny na lazarety. Před válkou ovšem v Nýrsku existovaly tři školy: německá, česká (postavená kolem roku 1930) a zimní škola pro děti sedláků, které během letních měsíců musely pracovat v zemědělství. Ve městě žilo jen málo Čechů a v české škole byl nedostatek dětí, proto dostaly od státu možnost dojíždět tam z okolních obcí zdarma. Kromě běžných škol se vyučovalo také v místním klášteře u sester řádu Anglických panen. Karolina tam v dětství docházela nejen na bohoslužby, ale i do houslí a její matka na hodiny zpěvu. Sestry provozovaly odpolední družinu a výuku náboženství, také starobinec pro chudé. Karolina klášter pravidelně navštěvovala po celou dobu své školní docházky v letech 1940 až 1945, potom ale v klášteře zůstaly pouhé dvě až tři sestry a i ty musely později odejít do státních zařízení rozptýlených po celém Československu.

Podobný osud stihl i sestry z kláštera v blízké Bystřici (dnes ubytovna zdravotně postižených), kam chodila Karolinina matka po válce vypomáhat. Ukončení činnosti sester v poválečných letech pamětnice považuje za hlubokou ztrátu pro celou zemi, zejména kvůli jejich vzdělanosti a modernímu způsobu života. Pamětnice rovněž ve své výpovědi zdůrazňuje pozitivní vliv náboženské výchovy: „…jak má člověk jednou v sobě slušnost, věřím, že v něm zůstává navždy.“

Konec války, uprchlíci, transporty a ostřelování Nýrska

Ke konci druhé světové války roku 1945 Nýrskem procházeli ustupující němečtí vojáci a proudily davy hladovějících a špinavých německých válečných uprchlíků z Východu, prchajících před sovětskou armádou. Byli mezi nimi matky s dětmi, i staří lidé, Karolina Čermáková si vybavuje rodinu jednoho německého fabrikanta ze Slovenska. Městem též projížděly transporty vězňů evakuovaných z koncentračních táborů, ti často umírali hladem a nemocemi už po cestě vlakem. Jednou v Nýrsku vlak zastavil, z nějakého důvodu nemohl jet dál a zůstal stát na nýrském nádraží. Obyvatelé chtěli dát bývalým vězňům vodu a jídlo, ale Němci jim hrozili, že kdo jim něco dá, bude okamžitě zavražděn. Kdo v těch vlacích přesně byl, pamětnice nevěděla, ale když tito lidé zemřeli, byli z vlaků vyhozeni a pohřbeni do masových hrobů. Po válce měla mít tato událost ještě dohru týkající se místního německého obyvatelstva.

Po uzavření škol strávila Karolina poslední období války u prarodičů v Pocinovicích na území protektorátu, kde ji matka chtěla uchránit od válečných útrap. Rodiče a rodné Nýrsko vzdálené pouhých deset kilometrů ale navštěvovala často. Samotný konec války se v Nýrsku nesl ve znamení teroru posledních zbytků oddílu SS a jeho velitele, který přikázal místnímu obyvatelstvu hájit Nýrsko do posledního kamene. Počátkem dubna 1945 se po okolí začaly šířit zvěsti o tom, že jsou američtí vojáci v dohledu. Když se jejich armáda přiblížila k hranicím poblíž německého Rittsteigu, začalo vyjednávání, to ale radikální stoupenci Hitlera zmařili. Nýrsko proto bylo ostřelováno, mimo jiné také během jedné nedělní ranní mše. Místní farář pan Šálek radil lidem, ať zůstanou uvnitř kostela, kde budou v bezpečí. Řada těch, co neuposlechli, za to zaplatili životem, mimo jiné i jeden malý chlapec a zahradník.

Američané v Nýrsku a pohřeb obětí z transportů

Poslední dny války strávila Karolina u prarodičů v Pocinovicích. Sice se tam proslýchalo, že se blíží sovětští vojáci od Kdyně, místo Rudé armády ale od Nýrska dorazili i tam jako první Američané. Malá Karolina je šla přivítat s velkým pugétem. Tím pro ni ale také skončily “prázdniny”, vrátila se natrvalo do Nýrska a nastaly časy spojené s nejistotou, co bude dál. Američtí vojáci, ubytovaní v lesní čtvrti, se podle vzpomínek Karoliny Čermákové chovali solidně a ve městě zjednali pořádek. I němečtí obyvatelé Nýrska na ně prý reagovali veskrze pozitivně, až na několik fanatiků. Celkově převládala atmosféra spokojenosti z konce války a lidé vítali Američany s úlevou. Na projevy nenávisti mezi místními si Karolina Čermáková nevzpomíná, zarytí příznivci Hitlera prý už v té chvíli byli povětšinou pryč.

Bezprostředně po konci války museli němečtí muži z Nýrska, mezi nimi I Karolinin otec, vykopávat a omývat zetlelé mrtvoly obětí z koncentráčnických transportů. Okolo stovky mrtvol bylo vystaveno v otevřených rakvích na náměstí, potom se na novém nýrském hřbitově konal velký pohřeb, kterého se museli všichni zúčastnit. “Můj otec říkal, že byli během vykopávání mrtvých dost brutálně biti. A jeden člověk, to byla událost, kterou otec dlouho nemohl překonat, jeden člověk měl žízeň a poznámku a vyslovil to nahlas. Tak mu nabídli, že je v jámě vody dostatek, ať se obslouží. To se otec vrátil domů naprosto zdrcený a vyčerpaný. To byl jeden z nejhorších zážitků.”

Pašeráci a revoluční gardy

Běžní němečtí obyvatelé Nýrska doufali, že až se situace uklidní, bude vše zase jako dřív, protože jejich rodiny žily v okolí Nýrska po staletí, koncem roku 1945 ale již bylo definitivně jasné, že budou odsunuti. Již dříve začali někteří Němci přes hranice přenášet části majetku, aby po vyhnání měli v Německu něco do začátku, a někteří dokonce sami odcházeli. Při přechodech přes hranici a přenášení věcí pomáhali místní pašeráci, mezi nimi i Josef Holub, německý spisovatel a Karolinin bratranec. Ten utekl ke konci války z italského zajetí, dostal se pěšky domů a v Nýrsku se ukrýval. U Nýrska se nacházela ve stodole skrýš, kam místní přinášeli věci a Josef je pak se svým komplicem přenášel přes hranice do statků v Bavorsku. O jednom přechodu, při kterém byl málem hraniční kontrolou chycen, napsal knihu, o svých příhodách také vyprávěl Karolině během několika setkání. Někteří Němci i po odchodu opakovaně přecházeli hranice zpět do Čech. Jedna rodinná známá například bydlela se skupinou ostatních v Bavorsku ve stodole a matka Karoliny jí několik týdnů připravovala potravinové balíčky, které si v noci v Nýrsku vyzvedávala a pak se přes Rittsteig vracela. Nakonec své snahy vzdala a odešla do tábora ve Furth im Wald.

Ve městě operovaly skupiny Revolučních gard (pamětnice je mylně označuje za Rudé gardy), které brutálně mlátily obyvatele a vykrádaly prázdné domy. Paní Čermáková si vzpomíná na častý noční hluk ze sousedství: “Slyšeli jsme v noci často zvuky, jak prohledávali dům a všechny věci, které se jim líbily, odnášeli pryč. Tak to bylo pak se všemi domy, které zůstaly prázdné.” I Holubovým, jako poloněmecké rodině, zabavily Revoluční gardy postupně klavír či rádio. Matka si musela v obci pracně vyběhat potvrzení o své české národnosti a o vlastnictví zbylého majetku, který by jim byl jinak odebrán.

Odsun německého obyvatelstva Nýrska

Situace měla dopad na vztah mezi Karolininými rodiči, kteří se v té době spolu hodně hádali. Jeden známý z továrny v Norimberku otci nabídl pokoj i práci, takže celá rodina mohla o své vůli odejít a ušetřit si nepříjemnosti přechodného pobytu v táboře. Otec připravil bedny k odsunu pro tři osoby, ale matka odmítala Československo opustit a ani Karolinu s otcem nepustila. Matčina rozhodnutí pak Karolina Čermáková litovala celý život, zejména kvůli otci, který tím, že zůstal, naprosto pozbyl lidské důstojnosti.

Odsun se nevyhnul ani Karolinině kmotře, tetě z otcovy strany. Šlo o movitější rodinu, strýc za války provozoval trafiku. Mezi lidmi se to o nich vědělo, hned první čeští přistěhovalci se vydali za tetou a strýcem, odstěhovali je oba do jednoho pokoje a zabrali celý zbytek domu. Teta tím velmi trpěla a často plakala. Své kmotřence Karolině chtěla nechat něco ze svého majetku na památku, ale nesměla. Když šli do odsunu, prohledali jim všechna zavazadla a zabavili cennosti, tetě například kožich. Prohledávání zavazadel majetnějším obyvatelům bylo naprosto běžné. Karolina to ví od svého otce, byl často přítomen na nádraží u transportů a loučil se s příbuznými a známými.

Otec situaci po lidské stránce odnášel nejvíce. Mezi místními byl sice oblíben a těšil se jako milovník rostlin a zvířat častým návštěvám, ale po pracovní stránce se jeho život rapidně zhoršil. Jako osoba německé národnosti byl přeřazen z původní pracovní pozice vedoucího výdeje nářadí v továrním obchodě na nekvalifikovanou práci za ten nejnižší plat, jemuž následně odpovídal i nevalný důchod. Obživa rodiny tím ležela zejména na bedrech matky, která navíc od roku 1949 podporovala i Karolinu během studia v Karlových Varech.

Poválečné divadlo, školy a víra

Po válce byly v Nýrsku založeny dvě skvělé divadelní společnosti, které navazovaly na předválečnou tradici. Z Prahy přijíždělo několik známých jmen, například herci Vojta, Štěpánek, Májová či Pešek. Paní Čermáková vzpomíná na dobu, kdy významné osobnosti hrály s místními amatérskými herci divadlo: „A to bylo lesní hlediště obsazeno do posledního místa. Lidé přijížděli na traktorech a na všem možném.” Hrály se většinou lidové hry, po roce 1948 však přišla cenzura s předpisy, co se smí a nesmí hrát. Nikdo do divadla nechodil a divadelní spolky zanikly.

Pro rodinu to nebyly snadné časy, matka si dělávala starosti, aby vystačili. Německé školou povinné děti byly sestěhovány do jednotřídek, kde byla vyučovacím jazykem čeština, které děti nerozuměly. Podobný osud měl čekat i Karolinu, matce se ale podařilo jí vyjednat přestup do řádné školy pro české děti nově příchozích. Karolina se musela po pěti letech v německé škole hodně doučovat, zvládla to ale a v roce 1949 přestoupila na obchodní akademii v Karlových Varech. V budově původně německé školy byla vystavena ideologická indoktrinace nového režimu.

Jako věrná katolička chodila Karolinina matka do kostela i za komunismu. Jednou v neděli obě prošly i s Karolininou dcerou, její vnučkou, kolem kulturního domu, ve kterém se zrovna konala schůze komunistické strany. Za dva dny rodina obdržela zprávu, že dcera nesmí dále studovat. Kdo byl věřící, čelil problémům. Pamětnice pamatuje na jednoho přesvědčeného soudruha, který se svými dvojčaty odjel na rodné Slovensko, aby je mohl nechat tajně pokřtít. Následkem toho byl režimem více sledován. Překážkám čelil i místní farář z Nýrska, který se vrátil z koncentračního tábora vážně nemocen. Musel sám vykonávat všechny práce kolem kostela, a když mu chtěl někdo nezištně poskytnout pomoc, muselo se to odehrát pozdě večer v utajení.

Děti černých ovcí

Po složení maturitní zkoušky v Karlových Varech Karolina pracovala dva roky v bance a vdala se za Františka Čermáka. Ten vystudoval technickou vysokou odbornou školu v Přerově, ale neměl valné naděje na získání kvalifikovaného místa. S manželkou byli komunistickým režimem považováni za “černé ovce” a nepřátele, protože udržovali osobní i písemné kontakty se Západem.

Později režim takto pohlížel i na jejich děti - ač se obě dobře učily, ke studiu na gymnáziu jim nakonec museli dopomoci vysoce postavení přátelé rodičů. Synovi se tak podařilo dostat na vysokou školu železniční v Žilině a dcera vystudovala obor farmacie v Bratislavě. Dcera Jana měla před rokem 1989 se získáním pracovního místa obtíže. Provdala se za Josefa Bečváře, který se po revoluci stal náčelníkem generálního štábu a působil též v Paříži jako vojenský atašé.  

Železná opona a její pád

Železná opona vedla s nadsázkou řečeno přímo za domem rodiny Čermákových. Zprvu se skládala pouze z drátěných plotů, u kterých stávaly hlídky. Později byly zavedeny dvojité dráty s elektřinou, nebylo možné ani navštěvovat místní lesy. V roce 1968 se opona uvolnila. Paní Čermáková vzpomíná, jak jezdili s rodinou na koupaliště Babylon nedaleko České Kubice, kam se dostávali přes most - oproti cestě přes Domažlice se tím cesta dala zkrátit o deset kilometrů. Roku 1969 ale na mostě natrefili na dva slovenské mladíky z pohraniční stráže, rodině údajně hrozilo zastřelení. “To pro nás byla dobrá lekce. Už jsme tam nikdy více nešli, až v roce 1990, když se otevřelo,” vzpomíná paní Čermáková.

Paní Čermáková vzpomíná také na lidi, kteří dostávali přes hranice zprávy a poštu pomocí “mrtvé schránky”. Jedna její známá, která takto do Německa posílala dopisy svému manželovi, se dostala krátce po postavení železné opony do vězení na Bory. Když ji chytili, měla půlroční a tříleté dítě. Propuštěna byla po deseti letech, původní trest byl však ještě vyšší.

Znovunabytá svoboda v devadesátých letech měla pro paní Čermákovou obrovskou hodnotu. Když padla opona a dráty byly přestřiženy, oslavovalo se postupně na všech hraničních přechodech, které byly otevřeny. Karolina na mnohých z těchto akcí tlumočila. Na oslavu otevření hranice mezi Bavorskem a Čechami přišlo na tisíce lidí, vízum ten den nepotřebovali. Událostí byla i cesta parní lokomotivy do Bavorské Železné Rudy (Bayrisch Eisenstein). Další významnou změnou bylo znovuotevření původních poutních cest, které oblastí vedly již od dob husitských. Například na poutní stezce z Loučimi do Neukirchen b. Hl. Blut je umístěna zázračná madona z Loučimi, která pochází ze Kdyně u Domažlic. Jedna ze známých poutních cest do Santiaga de Compostella vede skrze Sušici. Za války a po válce měly poutě neoficiální podobu. Několik lidí se domluvilo, společně šli, modlili se, ale nijak na sebe neupozorňovali nošením vlajek či zpěvem.  

Do důchodu šla Karolina Čermáková v dubnu 1990. Poté pracovala ještě šest let pro německou firmu v Janovicích. Sama sebe nevnímá ani jako Češku, ani jako Němku. Německý původ otce nikdy neskrývala, i její děti se od dědečka učily němčinu a mluví perfektně.

Na starém německém hřbitově v Nýrsku, který se už sedmdesát let nepoužívá, stojí starý kříž. Spolek vyhnaných z poválečného Československa ho chce opravit, čelí ale nepochopení domácích, včetně pravidelných návštěvnic kostela. Paní Čermáková, pro kterou “není žádný kříž německý nebo český nebo turecký – je to prostě kříž,” to hodnotí s politováním: „Dodnes si hodně lidí myslí, že co je německé (…), musí pryč.“

Autorem je organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa