Připomněla 50. výročí jeho kněžského vysvěcení a 30 let biskupské služby. Při té příležitosti poskytl Deníku rozhovor.

Uplynulo 30 let od vašeho jmenování Janem Pavlem II. pomocným biskupem pražským. Můžete na to zavzpomínat?

Všechno bylo hrozně narychlo. Po Velikonocích měl přiletět na návštěvu papež Jan Pavel II. a bylo třeba, aby v celém Československu byly obsazeny všechny biskupské stolce. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje, který se ve světě slaví na den úmrtí sv. Cyrila 14. února, ale u nás až 5. července, byli jmenováni poslední biskupové neobsazené brněnské a českobudějovické diecéze, tedy biskup Cikrle do Brna a pozdější pražský arcibiskup Vlk do Budějovic. Na Slovensku jich bylo více – v Košicích, Banské Bystrici a tak dále. Pak bylo potřeba doplnit i pomocné biskupy do Prahy, Olomouce a Trnavy. To se stalo 17. března, 400 let od smrti sv. Jana Sarkandera, tehdy ještě blahoslaveného. K tomu výročí jsme byli jmenováni.

Překvapilo vás, že jste byl mezi jmenovanými?

Byl to pro mě šok, chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Míla Vlk byl v Budějovicích 31. března vysvěcen na biskupa a já měl v Praze spolu s Františkem Lobkowiczem svěcení o týden později. Světil nás kardinál Tomášek. V Olomouci byli od pana arcibiskupa Vaňáka vysvěceni pomocný biskup Graubner a Hrdlička. V Trnavě pak od arcibiskupa Sokola Dominik Tóth a Vladimír Filo.

Kdy přesně jste se dozvěděli, že se o vás uvažuje jako o novém biskupovi? 

Od začátku února jsme jezdili do zahraničí, abychom se seznámili, jak se řídí církev ve světě. Jedno auto jsem řídil já a jel se mnou Miloslav Vlk, Tomáš Halík a Aleš Opatrný. Druhé řídil Jan Graubner a jel s Františkem Lobkowiczem a Jiřím Mikuláškem. Jeli jsme trasu Vídeň–Graz–Salzburg a Mnichov. Míla večer 14. února navrhl, že bychom si měli poslechnout vatikánský rozhlas, že mohou být jmenováni noví biskupové. A skutečně oznámili jmenování Miloslava Vlka do Budějovic. Využili jsme toho, že jsme byli v Mnichově, abychom se poohlédli po nějakých biskupských atributech, které u nás tehdy nebyly k sehnání, jako je solideo, cingulum a tak dále. Šli jsme do obchodu k mnichovské katedrále Frauenkirche. Prodavač z nás byl nejprve rozpačitý, protože se najednou objevila horda chlapů a chtěla biskupské propriety. Pokorně musím uznat, že tomu napomohl i dozvuk oslav, kdy jsme si Mílu jako nového biskupa dobírali, oslovovali ho Vaše Excelence a měli z toho legraci. 

A když potom přišla řada na vás?

Byla neděle odpoledne 10. března, myli jsme s pomocným páterem Josefem Rybenským po obědě nádobí. Když zazvonil telefon a slyšel jsem, že volá pan biskup Antonín Liška, abych k němu druhý den přišel, tak se mě zmocnilo takové zlé tušení. Biskup Liška mi po příjezdu řekl, abych se posadil. Následně mi sdělil, že Svatý Otec mě a Františka Lobkowicze chce jmenovat pomocnými biskupy kardinála Tomáška. Hbitě jsem vyskočil a začal se ptát, proč zrovna já a proč ne třeba někdo známější jako Aleš Opatrný nebo Tomáš Halík. Biskup Liška mě ale posadil zpátky s tím, že ti ještě mají čas a že teď je řada na mně. 

A rovnou vám přidali i zodpovědnou funkci na biskupské konferenci.

Velikonoce jsem ještě strávil jako novopečený biskup ve Františkových Lázních, ale hned v úterý po Velikonocích nás zapřáhli do služby, když se konalo první setkání kompletní české a slovenské biskupské konference. Tam jsem byl zvolen za sekretáře. Jako pomoc jsem dostal Tomáše Halíka, který měl na starosti českomoravskou část sboru, pan biskup Eduard Kojnok měl na starosti Slovensko a já federální věci. Předsedou byl kardinál Tomášek a místopředsedou spišský biskup Tondra. 

Zažil jste i návštěvu papeže Jana Pavla v Československu. Jak se na vás, jako na biskupy - nováčky díval?

S papežem jsme se setkali v dubnu, poprvé na letišti. Když jsem se mu představil, tak hned věděl, že jsem sekretářem biskupské konference, u biskupa Lobkowicze zase věděl, z jakého pochází rodu. Měl nás pěkně přečtené. Byly to slavné, ale také náročné dny – jeden týden svěcení, druhý týden bohoslužba s papežem na Letné a pak začala práce na zelené louce s rozběhem biskupské konference. Nikdo jsme tehdy moc nevěděli, jak se to dělá.

Když se ohlédnete zpět za posledními třiceti lety, co se vám vybaví jako nejkrásnější moment?

Nejkrásnější bylo, že jsem se dostal k Božím tajemstvím, jako jsou svátosti a svěcení, ale také jsem byl blíže společenským událostem. Třeba po zvolení prezidenta Václava Havla jsem doprovázel jeho ženu Olgu do katedrály na Te Deum, nebo později jsem k prezidentovi přivedl Matku Terezu.

Nyní už několik měsíců lidé řeší pandemii koronaviru, která zasáhla celý svět. Co má pandemie ukázat lidem v duchovní rovině?

Především nám ukazuje, že je třeba, abychom byli pokornější a uvědomovali si, že stačí celkem málo, v tomto případě jeden virus, a zkomplikuje životy milionů lidí. Je vidět, že nemůžeme spoléhat jen na vyspělou vědu a techniku, ale že jsou momenty, které nás mohou zcela zaskočit, a pro nás starší a nemocné to může znamenat ohrožení života. V Polsku měl teď pohřeb jeden řeholník, který řadu let působil v naší diecézi. Potom se vrátil zpět. Měl problémy s dýcháním a covid-19 ho usmrtil ve věku 49 let. Lidé s vírou mají výhodu v tom, že věří, že je tu Bůh, který každého člověka miluje a chce pro něho to nejlepší, zde i po smrti. Proto i když jsou ohroženi, věří, že jsou v Božích rukou a smrt je skok do jeho milosrdné náruče. Je to také můj postoj, který mi dává klid, i kdybych měl být v ohrožení života.