„Do kasáren jsem se vrátil 20. srpna večer z dovolené. Dva měsíce jsme tehdy přesluhovali, mezitím už nastoupili nováčci, a protože pro nás tak už nebylo místo, „vyhnali“ nás ven do stanů. A asi ve dvě hodiny ráno „pískli“ poplach, že nás obsazují spojenecké armády. Nastal obrovský zmatek, jak jsme byli ve stanech, nevěděli jsme, kde co máme. Pouze náš velitel, který byl spíše proruský, hned nechal hlídat sklad zbraní, abychom snad něco neprovedli.

Josef Rendl z Opálky prožil srpen 1968 na vojně v Boru u Tachova

Ráno, zhruba kolem deváté, už před bránou stáli Rusové s tankem, že obsadí kasárna, že na nás míří sto dvacet děl. Pro ilustraci, byla to kasárna asi jako v Janovicích nad Úhlavou. Jenže mezitím už se vrátil velitel posádky, kterého v noci odvolali na poradu do Plzně, a ten je od brány vyhodil,“ popsal první hodiny okupace Rendl. Sovětská armáda pak kasárna obklíčila.

NEDOSTALI NÁBOJE

„Pamatuji si, jak jsme šli do stráže a pro jistotu nám ani nedali ostré náboje. Takže jsme stáli na stráži bez nábojů a proti nám Rusové s kulometem. Asi druhý den už jim začala docházet voda, tak přijeli s cisternou a s tankem a velitel posádky je zase vyhodil. Náš velitel, ten proruský, jim chtěl dát vodu z hydrantů, ale velitel posádky to zakázal. Vodu dostali, až se vrátili bez tanku, jen s cisternou.

Zajímavé bylo, že to vlastně ani většinou nebyli Rusové, šlo hlavně o vojáky z asijských republik. Když už se potom po několika dnes od kasáren stáhli dál a my jsme coby „rakeťáci“ jezdili kontrolovat „palposty“, ani jsme s obyčejnými vojáky nemohli promluvit, důstojníci nás k nim vůbec nepustili,“ vyprávěl Rendl.

V září 1968 už se Rendl vrátil z vojny domů, tenkrát ještě do nedaleké Vitně. „Pamatuji si, jak jsme ruské vojáky s technikou pak na podzim potkávali, když se stahovali z příhraničí. Když si to zpětně připomínám, byli jsme tehdy armáda „na baterky“, úplně k ničemu, na nic jsme se nezmohli. Ale na druhou stranu kdyby ano, bylo by to určitě ohromné krveprolití,“ uzavřel Rendl.