Protagonista krátkého snímku Navdar Muhamed měl z natáčení nejprve strach. Dvaadvacetiletý student plzeňské univerzity pochází skutečně ze Sýrie a obdobnou situaci zažil před deseti lety na vlastní kůži.

Váhal jste, jestli se experimentu zúčastníte?
Chtěl jsem do toho jít, ale taky jsem měl strach. Bydlím kousek od Teplic a sleduji reakce Čechů, jak se chovají k Arabům, když je vidí. Nadávají, když je potkají. 
V Teplicích se dělají protesty. Proto jsem měl strach, že se to neobjede bez problémů. Nakonec se ukázal opak.

Máte vy sám nějakou špatnou zkušenost?
Já osobně naštěstí ne. My bydlíme v Duchcově. Ostatní nás znají, vidí, jak žijeme, že jsme hodní a neděláme nepořádek.

Ani před deseti lety, kdy celá vaše rodina utíkala ze Sýrie do Čech, jste nezažil v tuzemsku špatné zacházení, přezírání, netoleranci…?
Nezažil. Utíkali jsme kvůli politické a válečné situaci 
v Sýrii. Jako Kurdové jsme neměli vůbec žádnou budoucnost. I kdybychom tam udělali školu, stejně bychom nic neměli. Proto se naši rozhodli utéct. Třeba spolužáci na mě první den ve škole koukali 
a mysleli si, že jsem Rom. Většina lidí si mě s Romy stále plete. Ale spolužáci mě přijali mezi sebe hezky, byli přátelští a hodní.

Přišli jste ale do úplně cizí země, odlišné kultury. Jak jste tuto změnu vnímal jako dvanáctiletý chlapec?
Chtěl jsem procestovat celý svět, takže jsem v Čechách byl rád. Ze začátku to bylo těžké, protože jsme neuměli jazyk, ani moc anglicky. Když jsme přijeli, zažádali jsme si o azyl. Vzali nás do tábora v Praze, kde jsme zůstali dva nebo tři dny, pak jsme šli ještě do dvou dalších táborů. Kultura mi vůbec nevadila. Myslím, že je lepší než naše, třeba nemáte šária. To je výhoda. Lidé si tady mohou dělat, co chtějí. Je tu větší svoboda. U nás, zvlášť pro Kurda, svoboda vůbec není.

Vraťme se ještě k experimentu, kterého jste se zúčastnil. Byla pro vás role natolik autentická, že jste si připadal opět jako uprchlík?
První část natáčení jsem si na svou roli zvykal. Až v půlce jsem se jako uprchlík cítil. Nechtěl bych to zažít. Najednou jsme měl strach, že bych neměl kde spát, neměl bych žádné peníze. Bylo mi líto dítěte, které při natáčení také bylo. Nejhorší okamžik, který umocnil můj pocit, že jsem uprchlík, byl v momentě, kdy nám jedna paní řekla, ať jedeme zpátky domů.

Ve videu vidíme pouze některé respondenty. Kolik lidí jste celkem oslovili?
Čtyřicet nebo padesát. Pohybovali jsme se v Kolíně, ve Vyšším Brodě a ještě v jedné vesnici. Negativní reakce byla pouze jedna, o které jsem se zmínil.

Jaká pozitivní odezva pro vás byla naopak nejsilnější?
Překvapilo mě, když nám lidé dávali jídlo nebo peníze. Nejsilnější pro mě byla pomoc od pana faráře. Říkal nám: „Vezmu vás k sobě domů a přijdu večer v devět hodin. Zatím se můžete osprchovat, najíst, cokoliv budete potřebovat. Až přijdu, promluvíme si o vaší budoucnosti."

Na konci jste lidem řekli, že nejde o skutečnost?
Ne, to dělali členové šťábu, když jsme odešli.

Experiment měl ukázat také to, že Češi nejsou tak xenofobní, jak se zdá. Jaký je váš názor?
Před natáčením jsem si to myslel třeba o polovině Čechů, ale díky této zkušenosti jsem změnil názor. Rozhodně jich není tolik.

Protože Kurdů žije v Čechách málo, většinou jsou spolu 
v kontaktu. Jak je to ale s vašimi příbuznými, kteří zůstali v Sýrii?
Jsme spolu ve spojení. Asi třiceti nebo čtyřiceti našim příbuzným se před pár měsíci podařilo dostat se do Evropy. Dáváme jim informace, radíme, na koho se obrátit kvůli azylu, a podobně. Někteří to ještě chtějí zkusit, snad jim to vyjde.

Jakým způsobem utíkají?
Když mají peníze, s falešnými pasy se dostanou, autobusem nebo pěšky, do Turecka nebo Jordánska, odkud pak letí letadlem do Evropy. Někteří plují na lodích nebo na člunech, což je nejhorší, protože to často nepřežijí. Je mi z toho hrozně, když vím, že můžou zemřít, ale nemůžu nic dělat. Rodiče jsou v kontaktu ještě asi s deseti našimi příbuznými, kteří se chystají utéct. Jediné, co teď můžeme, je sehnat jim informace, protože mají často zkreslené zprávy.