Dokázala zdolat i tři za dva dny. Jak to bylo těžké a co ji na těchto bězích láká, jsme si s ní povídali během rozhovoru.

Kdy jste začala s během a co vás k němu přivedlo?

Běhat jsem začala před čtyřmi lety. Vlastně mě k tomu přivedl můj syn, který tenkrát v televizi zahlédl reportáž z nějakého překážkového běhu a začal s tím, že by ho to bavilo. Tak jsme se domluvili, že začnu běhat s ním. No a jak už to bývá, zatímco syna to po nějakém čase přestalo bavit, já už u běhání zůstala.

Účastníte se i závodů, kde všude už jste běhala?

To je pravda, baví mě atmosféra závodů a tak je objíždím. Do té doby jsem netušila, kolik běžeckých akcí se u nás koná. Mám-li vzpomenout běžecké akce, na které jezdím, pak je to série závodů Běhej lesy (běžela jsem 2x Slavkovský les, Brdy, Karlštejn), Run tour (v Plzni, Praze, Českých Budějovicích), série nočních závodů Night run (Plzeň, Praha), Leskros ve Dnešicích, Birell Grand Prix běh v Praze. Zvláštní atmosféru měl závod Praha-Plzeň, kde se běželo rovných 100 km z Prahy do Plzně. Tuto trasu mohl absolvovat tým až o deseti lidech, jelikož byla rozdělená do deseti úseků. Já byla v týmu, kde nás bylo osm, když jsme večer všichni společně proběhli cílem, zážitek to byl neskutečný.

Vám ale nestačí jen klasický běh, našla jste zálibu i v náročných bězích jako jsou Predator race. Co vás na nich lákalo?

Miluji překážkové závody. To se nedá popsat. Ten adrenalin těsně před startem, nervozita z toho, že nevím, co mě na trati čeká a jestli to zvládnu. To množství stejně praštěných lidí, kteří jsou stejně nervózní a přitom natěšení jak vy, ta solidarita při závodě, kdy si na překážkách navzájem pomáháme. A hlavně pak ta euforie po proběhnutí cílem, kdy většinou brečím radostí, že jsem to fakt zvládla. Láká mě na nich hlavně ta rozmanitost. Běhá se v přírodě, překážky jsou silové i přírodní, střídají se tam běžecké úseky třeba s plaváním či broděním v bahně, šplháním… Pokaždé, když zdolám nějakou překážku, mám strašnou radost. A když zdolám nějakou těžší překážku úplně poprvé, jsem na sebe pyšná. I když vím, že na některé překážky nemám sílu, jdu a zkusím to. To je můj cíl, prostě jít to zkusit, jít se zkusit překonat.

Všechny ty překážkové závody jsou svým způsobem něčím výjimečné. Některé jsou silově velmi náročné, jiné jsou zajímavé lokalitou, další třeba komunitou, která je pořádá, je to různé. Běžela jsem celou sérii závodů Urban Challenge, kdy třeba Pražský závod se běží v areálu psychiatrie v Bohnicích, Brněnský závod se zas v Královopolských strojírnách a Ostravský závod dokonce startoval pod slavnou Bolt Tower ve Vítkovických železárnách. Tahle série závodů mi přijde nejjednodušší a zvládne jí podle mě téměř každý. Závody Predator race jsou už podstatně obtížnější, překážek je zde více a jsou dost silové. A třeba Bahňák v Sokolově opravdu dostává svému jménu, je to zkrátka "bahňák".

Jak jsou pro vás náročné? Dá se na ně vůbec připravovat? Co je nejnáročnější?

Moje srdcovka jsou závody Predator race. Náročné jsou, samozřejmě, ale ta náročnost je zde odstupňovaná. Nejjednodušší je tzv. Predator Run, je to zhruba 7km se sedmi těžšími překážkami. Další predátorské závody jsou Predator Dril (5 km + 20 překážek), Brutal (10 km + 25 překážek) a Masakr (15 km + 30 překážek). Překážky jsou buď povinné, které musím zvládnout a pak překážky s handicapem, tzn. že pokud překážku nezdolám, následuje trest za nezdolání (běh nebo chůze v rakovi). Já se vždycky snažím jít na každou překážku, i když vím, že na ní nemám. Trénuji sama, chodím běhat, jezdím na bruslích a na koloběžce, takže s fyzičkou problém nemívám. Každý den ráno a večer dělám kliky, ostatní cvičení podle času a nálady - někdy s partnerem posiluji, jindy si cvičím doma, šplhám na laně. Ti nejlepší závodníci trénují denně ve svých skupinách v posilovnách, na překážkách, běhají. To jsou ale borci, kteří se dokonce i kvalifikují na mistrovství Evropy či světa. Já ve svém věku tohle vše dělám pro radost a na přední místa rozhodně nemyslím.

Jste obdivuhodná. Zvládla jste i tři náročné závody za víkend, jaké to bylo, tohle dát?

Děkuji. V září jsem vůbec poprvé zvládla Predátor Master Weekend v Dobřanech, což jsou tři závody ve dvou dnech. V sobotu ráno startuje závod Brutal, odpoledne závod Dril a v neděli ráno nejnáročnější Masakr. Celkem to bylo přes 35 km se 75 překážkami. A náročné to bylo, už po sobotním ranním závodě se odpoledne začaly ozývat svaly - hlavně ruce, ramena a záda, v neděli ráno jsem doufala, že vylezu z postele a dokážu se postavit na start. A šlo to, když se pak ozvala startovní predátorská znělka, všechno ze mě spadlo, bolavé svaly jsem přestala vnímat a rozběhla jsem se. Těšila jsem se na skluzavku, na bahno, na překážky. A hlavně na to, až proběhnu cílem a budu mít všechno za sebou. Jen mě mrzí, že v cílovém koridoru byly překážky hodně náročné a většina závodníků včetně mě je nedala a až do cíle se "prorakovala". Ale alespoň vím, na čem mám máknout a třeba se příští rok zase posunu o kousek dál. No a jestli vás zajímá, jak jsem dopadla po závodech, tak nohy i ruce byly plné zbarvených modřin, svaly bolely tak, že jsem se v posteli nemohla ani otočit a celé pondělí jsem vlastně z postele nevylezla - ještě že jsem měla dovču.

Máte nějaký svůj cíl, čeho byste chtěla dosáhnout?

Pro letošek jsem měla dva cíle. První bylo zkusit zvládnout celý Master Weekend a to se mi povedlo. Druhým bylo zaběhnout si Predator run s partnerem a našimi dětmi, a to se mi v říjnu taky splnilo. Příští rok bych si chtěla zkusit dát závody, na kterých jsem ještě nebyla a zaběhnout si zimního Predatora. A takový můj tajný cíl je zaběhnout si půlmaraton, ale to asi nedám, protože už po 15 km toho mám většinou plné zuby.