Zakrojíme-li hlouběji do historie, zjistíme, že příběh Emila Škody, Největší osobnosti Plzeňského kraje, se začal psát už v roce 1558. Tehdy se v knihách města Plzně jméno jeho předků objevuje poprvé. Škodovi ale tou dobou ve městě nebydleli. Až kolem roku 1650 se usadili v nedalekém Letkově.

Pracovitá rodina

Rodina Škodových byla vždy pracovitá. V Letkově na statku s číslem popisným 1 hospodařil Bartoloměj Škoda, jehož syn Řehoř byl tamním rychtářem. Podařilo se mu vykoupit se z roboty a svým potomkům a jejich potomkům dát svobodu.

Řehořův pravnuk Jan byl mistrem kovářem. Byl to právě on, kdo z Letkova přesídlil do Plzně, kde ve vlastní kovárně zaměstnával třiaadvacet dělníků. Jeho syn František, otec Emila Škody, byl krajským lékařem a šéfem zemské zdravotní služby, plzeňským měšťanem a během revolučního roku 1848 poslancem Říšského sněmu.

Pracovitost se tedy v rodu Škodových přenášela z generace na generaci. A ani Emilu Škodovi, který se narodil 
18. listopadu 1839, naštěstí nechyběla.

Do Chebu a do boje

Emil Škoda vyrůstal a mládí strávil v Plzni. V patnácti letech mu zemřela matka. Otce, jenž přišel už o druhou manželku, ztráta zdrtila, prodal plzeňský dům a Škodovi se odstěhovali do Chebu, kde Emil dokončil studium na reálce.
Otec chtěl mít ze syna lékaře. Syn se stavěl na odpor, tíhl k jinému oboru. Studium na německé technice si nakonec dokázal prosadit, absolvoval čtyři semestry a vysokoškolské vzdělání pak dokončil v Karlsruhe.

Emilu Škodovi bylo dvacet let, když odešel bojovat do Itálie. Jako jednoroční dobrovolník se v rakouské uniformě zúčastnil střetu Sardinie a Francie s Rakouskem. Tato zkušenost se na něm ovšem nesmazatelně podepsala. Z války se vrátil s chronickým onemocněním žaludku, kterého se do konce života už nezbavil.

Vystudovaný technik musel nabírat zkušenosti. Cennou praxi poznával ve Spojených státech amerických, Francii, Anglii i v německých strojírenských závodech v Saské Kamenici a Brémách, kde však jeho zkušenou v roce 1866 přerušila prusko-ra-kouská válka. Škoda, z pohledu Němců nepřítel, musel zemi takřka okamžitě opustit 
a konečně se vrátil domů.

Mladý vedoucí

Škoda starší už se zjevně se synovou technickou kariérou smířil a pomohl mu ji bez přehánění osudově rozvinout. Ještě než se Emil z ciziny vrátil, vyjednal mu pracovní místo vrchního inženýra ve zcela nové strojírně, kterou v Plzni uvedl do provozu hrabě Valdštejn.

Emilu Škodovi bylo dvacet sedm a o řízení závodu a jeho rozvíjení se staral více než samotný Valdštejn.

O tři roky později, v roce 1869, Škoda továrnu od hraběte koupil. Podnik s třiatřiceti dělníky začal takřka okamžitě modernizovat.

Rodina a továrna

Období, které začalo, je zajímavou paralelou mezi Škodovým osobním a profesním životem. Od roku 1871 do roku 1878 se totiž oženil a stal otcem tří dcer Josefíny, Johanny, Hermíny a syna Karla. Během stejné doby se ale kromě jeho rodiny zvětšovala také továrna. Škoda brzy zaměstnával čtyři tisíce dělníků a dvě stovky techniků, získal renomé mechanismy pro cukrovary, sladovny, pivovary, doly, hutě i válcovny železa. Ocelárna, kterou založil v roce 1884, byla jednou z nejmodernějších v Evropě a odlitky o váze desítek tun, jež vyráběla, těžko hledaly konkurenci. Právě odtud pocházely výkovky pro osobní i válečné lodě, jeden z nejcennějších Škodových vývozních artiklů.

Kromě toho všeho se ale Škoda věnoval také zbrojní výrobě. Podle neklidné situace panující v Evropě správně odhadl, jaké výrobky budou možná ještě žádanější než cukrovarské útroby. Zbrojní výroba se stala hlavním předmětem jeho činnosti v roce 1890, o šest let později už stála nová zbrojní hala a továrna byla jedním z největších evropských výrobců zbraní.

Cesty pro zdraví

Nic ovšem nebylo zadarmo. Nemocný žaludek o sobě dával vědět víc a víc. Škodovo pracovní nasazení, spory s pracovníky i velením rakouskouherské armády, které dříve mizelo jen díky myslivosti v otcových revírech, si vybíralo daň. Bolesti byly čím dál větší a lékaři Škodovi na jejich zklidnění doporučili cestování na jih a po moři. To továrníkovi vyhovovalo, cestou detailně studoval lodě a promýšlel, co dál s podnikem.

Konec v kupé

Příliš času na promýšlení už mu ale nezbývalo. 12. prosince 1899 se stále rostoucí podnik na nátlak bank stal akciovou společností Škodovy závody. Emilu Škodovi patřilo přes 50 procent akcií, byl presidentem a generálním ředitelem, ale spokojený nebyl.

Příští rok, 8. srpna 1900, zemřel během cesty z lázní ve Štýrsku. Naposledy vydechl v kupé vlaku v Seltzhalu. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí, naprostá většina zaměstnanců, kterým dal práci.

Celkové výsledky ankety

ZÁKLADNÍ KOLO(36 nominovaných do 6 kategorií)
Divadelníci a zpěváci:
1. Josef Skupa 505 hlasů, 2. Karel Gott 491, 3. Miroslav Horníček 466, 4. Jiří Trnka 423, 5. Jiří Suchý 214, 6. Vendelín Budil 124.
Sportovci:
1. Martin Straka 612, 2. Petr Čech 455, 3. Pavel Nedvěd 437, 4. Kateřina Emmons 327, 5. Zdeněk Štybar 190, 6. Filip Jícha 165.
Spisovatelé, skladatelé:
1. Jan Jakub Ryba 578, 2. Karel Klostermann 451, 3. Jindřich Šimon Baar 432, 4. Václav Matěj Kramerius 384, 5. Jaroslav Vrchlický 351, 6. Bohumil Polan 89.
Vědci, lékaři, vynálezci:
1. Vladimír Koza 1017, 2. František Křižík 903, 3. Ludvík Očenášek 599, 4. Josef Thomayer 501, 5. Jaroslav Slípka 336, 6. Jaroslav Kos 246.
Autoři nadčasových počinů:
1. Emil Škoda 877, 2. Miroslav Zikmund 543, 3. Josef Hlávka 382, 4. Josef Groll 281, 5. Marie Uchytilová 197, 6. Jaroslav Kursa 108.
Bojovníci za svobodu:
1. Jan Sladký Kozina 557, 2. Edvard Beneš 540, 3. Antonín Liška 461, 4. sv. Jan Nepomucký 328, 5. Luboš Hruška 290, 6. Josef Beran 230.

FINÁLE
(6 vítězů kategorií základního kola)
1. Emil Škoda 1002 hlasů, 2. Vladimír Koza 993, 3. Martin Straka 324, 4. Josef Skupa 276, 5. Jan Sladký Kozina 255, 6. Ryba 213.

Celkem čtenáři rozdali 18 063 hlasy.