Podrobné zpracování díla stavitele Václava Kohouta v současné době zaměstnává odborníky z Muzea Chodska v Domažlicích. Tato instituce uchovává ve svých sbírkových fondech mimořádně rozsáhlý soubor dokumentů stavitele Václava Kohouta, zachycující především vývoj lidového domu a kultury bydlení na Chodsku.

„Lidová architektura je jednou z oblastí, která v posledních desetiletích nenávratně ztratila mnohé ze svých pokladů. Objekty byly přestavěny nebo již neexistují,“ připomíná etnografka Slávka Štrbová z Muzea Chodska.

Připomíná obsáhlost Kohoutova odkazu. Jeho práce zahrnují plány, technické zaměření staveb, náčrty, kresby a více než tři stovky akvarelů. „Literární tvorba, až na výjimky, zůstává bohužel zatím jen v rukopisech. Momentálně probíhá zápis celého díla do druhého stupně evidence a jeho podrobné zpracování.“

Václav Kohout (1904 – 1980) studoval na Průmyslové škole stavební v Praze. V Domažlicích pak vyučoval kreslení, stavitelství a mechaniku na Střední průmyslové škole stavební. Spolupracoval také se svým bývalým učitelem Janem Paroubkem, jehož pozitivní lidský i výtvarný vliv je v Kohoutově práci dobře patrný.

„Od poloviny 30. let 20. století začal zaměřovat a kreslit staré lidové stavby. Zajímaly jej jak exteriéry, tak interiéry. Jeho akvarely z větší části zachycují chodský roubený dům, ale jsou zde zastoupeny i městské motivy z Domažlic a jejich širšího okolí. Jedná se o více než padesát různých lokalit. Díky autorovu popisu přímo na obrazech známe u většiny rok a místo vzniku, číslo popisné i jméno „po chalupě“, které zůstávalo po generace stejné, například U Ovčáků, U Krišpínů, U Čubrnů,“ vysvětluje pracovnice domažlického muzea a připomíná charakteristiku staveb v regionu.

Chodský roubený dům býval trojdílný, chlévního typu s polovalbovou či sedlovou střechou, krytou šindelem nebo doškem (obr. 2). Mnoho stavení se opatřovalo ještě tzv. „kožichem“. Ohazování do „kožichu“ se provádělo tak, že se do roubených stěn zatlouklo množství suchých dubových kolíků. Mezi ně byla nahozena malta, následně ohlazená a obílená.

„Majitelé domů tak často obcházeli nařízení, která kvůli častým požárům zakazovala „stavěti domy ode dřeva“. Jako ochranu proti nepříznivým povětrnostním vlivům obkládali stavebníci průčelí chalup řezaným šindelem (obr. 3). Předsazený štít býval zpravidla skládán ze svisle kladených prken a někdy měl i zapuštěnou pavláčku (obr.1). Původně se vařilo v černé kuchyni. Od konce 18. století nahrazovaly roubené chalupy zděná stavení,“ dodává etnografka.

Významnou pozornost věnoval Kohout také špýcharům, branám a vjezdům do dvorů, drobným hospodářským, technickým i sakrálním objektům. „Pro nás až úsměvné jsou některé práce představující například typy suchých záchodů. Mnohé jeho studie věrně zaznamenávají konstrukční a estetické detaily,“ usmívá se Štrbová.

Dokumentační a výpovědní hodnota celého souboru je značná především pro jeho rozsah, precizní provedení a stavební vzdělání autora. „Jeho výtvarná kvalita je ovšem také na velmi dobré úrovni. Dílo Václava Kohouta teprve čeká na své plné využití a docenění především z řad odborné veřejnosti, ale milá laskavost zašlých časů dýchající z jeho obrázků potěší i každého laika,“ uzavírá odbornice z domažlického muzea.