Jak známo, v srpnu roku 1431 došlo v této bitvě ke zdrcující porážce páté křížové výpravy, ve které husitským vojskům velel právě Prokop Holý. Muž, který je neprávem opomíjen a který se svým významem určitě vyrovná odkazu Jana Žižky. Významný představitel reformace, intelektuál, husitský kněz, politik a vojevůdce, který ve svém mládí procestoval velkou část Evropy, získal univerzitní vzdělání a stal se posléze knězem.

Ačkoli mu bohaté rodové zázemí a kněžská praxe zajišťovaly slibnou kariéru, překvapivě se ocitl mezi kněžími na Táboře, a přestože byl člověkem velice rozvážným, zdrženlivým a vyznačujícím se kultivovaností, svým názorovým zaměřením patřil k nesmlouvavým zastáncům kalicha.  Po smrti Jana Žižky jej lze v roli duchovního správce táborských vojsk směle považovat za hlavní politickou autoritu Českého království.

Prokop Holý určitě patří k velkým postavám našich dějin, které měly co do činění s městem Domažlice. Poprvé přišel Prokop Holý do styku s Domažlicemi krátce po uzavření významné Beheimsteinské smlouvy s norimberským purkrabím, k jejímuž podpisu došlo 12. února 1430.

Do Domažlic bylo totiž deponováno výkupné od města Norimberku, od vévody Jana Bavorského a Fridricha Hohenzollernského.

Část tohoto výkupného přijal Prokop Holý s ostatními hejtmany hned, zbytek si pak spolu s Vilémem Kostkou z Postupic jezdili po částech vyzvedávat do Domažlic, aby „peníze rozdíleli pro potřeby zbroje a spíže".

Podruhé se Prokop Holý zasloužil o to, že Domažlice v srpnu 1431 nebyly v rámci zmíněné 5. kruciáty, po čtyřdenním obléhání vojsky Fridricha Braniborského, srovnány se zemí. Přišel na pomoc se svým vojskem ve chvíli kdy již hořelo západní předměstí, počalo zběsilé plenění a město již trpělo velkými ztrátami po ostřelování ze třech mohutných dobývacích děl.

Potřetí přivedl do města, dva dny po bitvě, s velkou slávou vítězné vojsko s ukořistěnými křižáckými korouhvemi a insigniemi kardinála Cesariniho a naposledy vstoupil Prokop Holý do Domažlic kolem 17. prosince 1432 v čele české delegace směřující na koncil do Basileje.

To, že se tato cesta vůbec uskutečnila, bylo díky jeho největšímu diplomatickému vítězství a zároveň i celému reformnímu hnutí, když se mu podařilo  v květnu 1432 uzavřít mezi husity a zástupci papežského stolce ujednání nazvané Chebský soudce, dnes bychom řekli jakousi smlouvu o smlouvě budoucí, která zaručovala, že při následujících jednáních na basilejském sněmu bude jediným arbitrem pravdy Bible.

Nejvýznamnější na celém jednání ovšem bylo, že vůbec poprvé v historii uznal nejvyšší orgán katolické církve nenáviděné kacíře za rovnocenné partnery.
Proto tenkrát mohly Domažlice spatřit výkvět a státnickou elitu českých husitů jako Jana Rokycanu, Mikuláše z Pelhřimova, Oldřicha ze Znojma a Petra Payne.

Na rozdíl od Jana Žižky, který nebyl nikdy poražen, poznal Prokop Holý dvakrát hořkost porážky a té poslední, třetí, se již nedožil. Padl 30. května 1434 v bratrovražedné bitvě u Lipan.

Proto v dnešní den, v den 580. výročí jeho smrti, tento medailonek.

Na tohoto nedoceněného velikána naší historie si vzpomněl ve svých Ohlasech písní českých jednou z básní i obrozenecký básník F.L.Čelakovský,  a pokud si vzpomínám, i 4. československý střelecký pluk 1. střelecké divize nesl v názvu jméno Prokopa Velikého. Stejnojmenný román vyšel i z pera domažlického spisovatele Jana Vrby.

Až půjdete kolem domažlické radnice, pozvedněte hlavu a spatříte tam obraz muže, kterému dějiny přisoudily ne náhodou přízvisko Veliký, muže, který tolik bojoval za splnění jednoho z největších českých snů o lepším světě a který se zasloužil o záchranu našeho města.

I z tohoto důvodu by se mohl tento intelektuál husitské revoluce a geniální vojevůdce dočkat třeba po 590 letech od bitvy u Domažlic, právě v tomto městě, odhalení své sochy.
Autor: Miloš Novotný
Společnost pro památník bitvy u Domažlic