Historii Postřekova poznamenala řada událostí. Ať už to byly spory Chodů s vrchností či druhá světová válka. Ta se v paměti místních lidí zapsala opravdu výrazně.

Pamětní síň

„Při oslavách osvobození americkou armádou byla 5. května 2002 slavnostně otevřena Pamětní síň. Myšlenku vytvořit ji vyslovil starosta obce František Friš už dva roky předtím, když jsme otevírali Síň tradic Sboru dobrovolných hasičů,“ vzpomínal Václav Volfík, který dal Pamětní síň se starostou dohromady. „Zřizovali jsme ji s přáním, aby všem zájemcům sloužila k poznání historie Postřekova. Využili jsme přitom kroniku obce, vzpomínky J. Knopfa, publikace Josefa Buršíka a později při doplňování informací pomohly k současné podobě Pamětní síni M. Čížková, kronikářka A. Mentová a s výtvarným zpracováním F. Friš mladší.“ V Pamětní síni najdete popis dějin Postřekova od počátku 14. století až do současnosti. Nechybí řada dokumentů, fotografií a cenných exponátů – například vojenských uniforem. Období válek je věnována velká část expozice. Je k tomu řada důvodů.

Legionáři

Řada postřekovských mužů bojovala za první světové války v legiích, a to ruských, francouzských i italských. V Pamětní síni jsou jména všech připomenuta, jména padlých pak najdete na pomníku v Postřekově.

Odboj

„Máme devět lidí, kteří byli za války za hranicemi v odboji, to má málokterá obec,“ uvedl Volfík. Josef Kapic, Josef Buršík, Jiří Knopf, Josef Knopf, Vavřinec Strecker, Štěpán Holl, Pavel Tauber, Karel Kreuz a Jakub Kreuz jsou jména, která Postřekovští nikdy nezapomenou. Obzvlášť Josef Buršík. Ten si za války vysloužil vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V r. 1949 byl ale na základě vykonstruované zrady odsouzen a vězněn, díky přátelům se mu podařilo uniknout do V. Británie. V r. 1990 byl doceněn, rehabilitován a jmenován do hodnosti generálmajora. Zemřel 30. června 2002 v britském Northamptonu a teprve posmrtně mu byl v r. 2005 udělen řád Bílého lva – nejvyšší státní ocenění České republiky. Postřekovští mu v roce 2003 odhalili pamětní desku.

Tragické okamžiky

Hrůzy války se nevyhnuly ani lidem, kteří zůstali v Postřekově. Dne 9. září 1944 byl v Postřekově smrtelně postřelen učitel Jan Čáp. Rodák ze Soběslavi si po studiích požádal o místo v pohraničí, pro svůj ryze český charakter ale nebyl oblíben. Němci jej sledovali a několikrát přeložili. Po okupaci Postřekova byl pro vlastenecké smýšlení propuštěn a měl být přeložen. Protože schvaloval atentát na Hitlera a pro styky se zajatci byl udán a zatčen. Spoutaného jej německý četník vedl do Klenčí, Čáp se pokusil utéct, ale při střelbě byl zasažen do hlavy. Zemřel v domažlické nemocnici. V posledních dnech války zažil Postřekov další šok. Po osvobození americkou armádou dne 2. května byla z postřekovských mužů zřízena pořádková služba. Ta prohledávala okolní německé vesnice a hledala zbraně. Dne 4. května se vydala do Pařezova, kde sebrala několik pušek u civilistů a cestou zpět na ně začala z lesa Červený vrch střílet německá armádní jednotka SS. Dva ze skupiny, Josefa Řezníčka a Jiřího Kohouta, Němci zajalali a mučili v otovské škole. Následující den je kolem 6. hodiny popravili v místní pískovně. Jakub Krutina, Václav Gibfried, Josef Beroušek a Václav Pacík byli zabiti večer předtím, když se je pokoušeli osvobodit. Po této události následoval přepad americké jednotky a ústup Němců.

Zachránci

Na Postřekov a jeho obyvatele jistě nikdy nezapomene Eva Erbenová. Na konci války bylo této židovské dívence 15 let a došla sem s ´pochodem smrti´ z koncentračního tábora v Osvětimi. Život jí zachránilo to, že omdlela a včas ji našli místní lidé. Schovali ji a starali se o ni. Konec války prožila u rodiny Jahnů, na kterou dodnes vzpomíná jako na vlastní rodinu. Eva Erbenová se po válce odstěhovala do Izraele. Na Postřekov ale nikdy nezapomněla a nakonec se stala jeho čestnou občankou. „Čestné občanství jsme jí udělili v roce 2001 za propagaci Postřekova ve filmu o její záchraně nazvaném O zlém snu,“ uvedl postřekovský starosta.

Postřekov patřil mezi původních dvanáct chodský vsí, které jsou písemně poprvé zmiňovány v privilegiu krále Jana Lucemburského 16. 3. 1325. Jejich obyvatelé – Chodové střežili česko – bavorskou zemskou hranici.
V průběhu 15. a 16. století se Chodové dostávali do větší či menší závislosti na Domažlicích a zároveň na jejich zástavních pánech. Po Bílé hoře se dostaly do zástavy a později i do majetku Volfa Viléma Lamingena. V té době žilo v Postřekově 39 hospodářů. Přes jistou dávku svobody museli odvádět vrchnosti peněžité dávky a naturálie. Strážní a vojenská funkce Chodů ale postupně upadala, vrchnost si je více podrobovala. Proti tomu se začali bouřit. Nespokojenost pak vyvrcholila koncem 17. století známou chodskou rebelií a popravou Jana Sladkého Koziny.
Po smrti Lamingena kupují panství Stadionové, kteří podporují průmyslové podnikání. Již v roce 1666 je v Postřekově založena papírna, později proměněná na brusírnu skla. V letech 1820–30 zaměstnávala 17 dělníků. Přibližně v té době byl pod Postřekovem zřízen hamr a panský dvůr Podhamří i osada Mlýnec, kterou od Postřekova dělí pouze Mlýnecký potok.
Významnou událostí bylo pro Postřekov postavení železnice Domažlice – Tachov. 1. srpna 1910 v 8.40 hodin přijel do Postřekova první vlak.
Do osudů zdejších lidí neblaze zasáhla první světová válka. O postřekovské pouti 26. července 1914 přijel do vsi kočár s úředníkem okresního hejtmanství s mobilizačními vyhláškami. Ze Starého Postřekova padlo 47, z Nového Postřekova 30 a z Nuzarova 6 mužů. Jejich jména jsou uvedena na pomníku padlým z r. 1925.
Druhá světová válka přinesla Postřekovu další utrpení. 24. listopadu 1938 zabrali Němci s dalšími vesnicemi také Postřekov.