Na Domažlicku jste byl široké veřejnosti znám jako člen kapely Loutky. Před třemi lety jste začal studovat Pražskou konzervatoř. Můžete popsat svoje další kroky ve své hudební kariéře?
Vstup na půdu Pražské konzervatoře zajisté obohatil můj hudební život. Měl jsem přemíru štěstí (což je v této oblasti více než důležité), a tak jsem přišel k zajímavým nabídkám v podstatě nechtěně. Těsně před koncem prvního ročníku mě jedna z vyučujících popového oddělení – Naďa Wepperová – oslovila s tím, zda bych měl chuť zpívat s Orchestrem Karla Vlacha. Jakožto milovník prvorepublikové hudby a swingu všeobecně, kývl jsem na tuhle nabídku s nadšením a absolvoval jsem celou plesovou sezonu v roce 2013. Druhá nabídka, ke které mě konzervatoř přivedla, je právě angažmá v Orchestru Václava Hybše. Tentokrát však zavítal Václav Hybš do školy a sám si zpěváky, z nichž posléze vybral dvě dívky a dva chlapce, poslechl. Kromě těchto dvou ,´větších´ příležitostí jsem samozřejmě poznal i několik skvělých přátel, se kterými jsme založili kapelu Jelou. Jak ale čas ukázal, šlo spíš o jednorázové nahrání pár písní. Určitě mi konzervatoř a možná celkově Praha otevřela oči v tom smyslu, že si uvědomuju, jak těžké je založit a udržet fungující kapelu s lidmi, kteří jsou z různých koutů České republiky. V tomhle ohledu to měly Loutky velice snadné, protože šlo o spojení čtyř kamarádů pocházejících z jednoho města. Navíc jsem si uvědomil, že mě žádná hudba nenaplní tak, jako když hrajete lidem vlastní tvorbu. Proto mě dodnes mrzí, že se Loutky zastavily. Sám doufám, že v dohledné době vymyslím nějaký nový autorský projekt. Ať už to bude vzkříšení Loutek, nebo založení nějakého jiného uskupení. Zpívání s Orchestrem je skvělé a velice si vážím toho, že mám tu možnost, ale zároveň si uvědomuji, že bych plesům nechtěl odevzdat svůj hudební život.
Bude to znít paradoxně, protože mi konzervatoř k mnoha krokům dopomohla, ale po druhém ročníku jsem studium přerušil, neboť jsem před třemi lety zároveň nastoupil i na Pedagogickou fakultu UK, které jsem dal přednost. Spojení mé povahy a dvou škol nedělalo zrovna dvakrát radost mým pedagogům, a tak se přerušení jevilo jako nejrozumnější řešení.
Jak často se vracíte do Domažlic? Jsou to i návraty kvůli hudebním vystoupením, nebo jen soukromé?
S nadsázkou říkám, že v zimě ,´pracuju´ a v létě mám volno. Zní to dobře. (smích)
Domažlice teď navštěvuji opravdu málo. Kdybych měl být necita, řeknu, že domů jezdím jen kvůli holiči, zubaři a pro sklenice s omáčkama (díky nimž pak v Praze přežívám víkendy). Ale tak to není. Já mám k Domažlicím takový vztah, že kdyby byly Domažlice dívka, asi bych si ji chtěl vzít. (smích) Vracím se tedy výhradně kvůli soukromým věcem, často zde nestrávím ani celý víkend, spíš jen několik hodin. Od ledna potom zpívám velkou část víkendů na plesech s Orchestrem Karla Vlacha, které končí koncem března, čili se domů nedostanu téměř 3 měsíce. Když se tak zamýšlím nad situací, jež teď nastane – je to pro mě zvláštní. Přijet do rodného města v pozici hosta jsem ještě nezažil. Mám však to štěstí, že se tady budu moct po koncertě zdržet, neboť mě čeká den po vánočním koncertě – tedy 22.11. – křest nového, vánočního CD Domažlické dudácké muziky, na kterém jsem se podílel nazpíváním jedné písně.
Jaký repertoár čeká na diváky domažlického koncertu Orchestru Václava Hybše?
Bude rozdělen na dvě poloviny, jež se žánrově mírně liší. V té první se představí sólisté s písní, která jim je blízká a kterou si každý sám mohl vybrat bez ohledu na adventní období. Druhá část se již naplno věnuje atmosféře Vánoc. Koledy tedy samozřejmě nebudou chybět.
Kolik koncertů s orchestrem v adventním období absolvujete?
Vánoční turné startuje 20. listopadu. Pak nás čeká každý den koncert v různých městech v Čechách, na Moravě a dva koncerty i na Slovensku. Poslední z nich je 23. 12. Ve výsledku to tedy dělá asi 35 koncertů, protože na určitých místech máme během jednoho dne i dvě představení. Jak to tak vidím – dárkama svoji rodinu letos asi nepotěším. (smích)
V Domažlicích se pravidelně konají koncerty bývalých studentů ZUŠ. Předpokládáte, že byste se některého z následujících zúčastnil?
Již v roce 2013 jsem měl být součástí onoho koncertu, ale nakonec se mi termín kryl se zpíváním v Praze. Teď, když jsem přerušil studium na konzervatoři, jsem vlastně sám sebe připravil o možnost zazpívat si zde. Těžko říct, co bude za rok. Teď se musím soustředit na vánoční koncerty a pak hned na zkouškové období.
Co vás v poslední době v českém hudebním prostředí potěšilo?
Mě asi těší takové maličkosti, třeba že si můj kamarád Petr Blahut koupil nový buben, že jsem cvičil na piáno a nedostanu na hodině klavíru vynadáno, že se v domažlické ZUŠ začala učit basová a elektrická kytara… Ale u takových věcí se asi nedá moc mluvit o českém hudebním prostředí. Možná jsem příliš skeptický, ale já mám pocit, že se hudební scéna u nás nijak nemění. Není to úsečka, jež by směřovala odněkud někam. Je to kruh. Vždyť se podívejte – dělá se muzikál na písně kapely Lucie, někde jsem se dočetl, že Kabát bude vydávat reedici alba Suma sumárum, které letělo, když já měl asi 10 roků, Karel Gott zpívá teenagerům na Rock for People a všichni skákají, že slyší písničku Trezor. Z toho je mi trochu úzko, ale obecenstvo na to všechno očividně slyší. Samozřejmě ale mám své tipy. Určitě zmíním akustický koncert se smyčcovým triem Anety Langerové, CD Baromantika od Lenky Dusilové a na samém vrcholu je pro mě kapela JANANAS, která na svých textech ukazuje, jak je čeština úžasná. Ležatá osmička od Tatabojs mě nadchla a v poslední době jsem narazil na projekt s názvem ILLE, který je mi hudebně také velice blízký. Vyhledávám především kapely, které zpívají v češtině.