Čtenáři Domažlického deníku svým hlasování vynesli na post Muzikanta roku 2010 Josefa Kupilíka ze Spáňova. Redakce jim na oplátku přináší rozhovor s mužem, který ocenění spolu s certifikátem Deníku získal.
Ráda bych zmapovala váš dosavadní život. Kdy a kde jste se narodil a kam jste chodil do školy?
Narodil jsem se 20. června 1956 v Domažlicích, ale bydlel jsem ve Spáňově. Od první do páté třídy jsem navštěvoval školu v Koutě na Šumavě, do šesté až deváté třídy jsem chodil na starou školu v Komenského ulici Domažlicích.
Kam vás zavedl život po ´základce´?
Do Horšovského Týna na Střední zemědělsko–technickou školu. Po maturitě jsem nastoupil na vojnu. Narukoval jsem na Slovensko do Michalovců, kde jsem byl půl roku, zbytek, rok a půl, jsem strávil v Mariánských Lázních. Během vojny jsem se také oženil.
Jak velkou máte rodinu?
Starší syn Jirka se narodil v roce 1977, o pět let později pak mladší Honza. Oba dva hrají ve Vrchovance – Jirka navíc ještě zpívá.
Kdy jste přišel na chuť lidové muzice a zpěvu vy? Kdo vás k nim přivedl?
Maminka. Pochází z Tlumačova a když jsme tam jezdívali na návštěvu k manželčiným rodičům, pokaždé se v autě zpívalo. A nejen cestou tam, ale kdykoliv, když jsme autem někam jeli na návštěvu. S bráchou jsme se takhle učili první i druhé hlasy, prostě se stále zpívalo.
To jste neměli v autě rádio?
Měli jsme tehdy Adler Junior a v té době v autech rádia ještě nebyla.
Chodil jste do hudební školy?
Ano, docházel jsem k učiteli Stanislavu Tomalovi na housle, ale tím způsobem, že jsem třeba dva měsíce chodil, ale pak mě to přestalo bavit, tak jsem nešel a peníze, které jsem měl na hodinu, jsem si schovával. Když potom táta potkal učitele ve městě a ptal se: Tak jakpak to Pepíkovi jde? Dozvěděl se, že jsem v hudebce už pěkně dlouho nebyl…
Vyřídil si to s vámi? Jak?
Přišel domů a nafackoval mi. Ale já jsem se na hraní stejně po čase uplně vykašlal.
Ale dnes hrajete na několik nástrojů, například na harmoniku…
Na harmoniku jsem začal hrát někdy ve svých deseti letech jako samouk, zpočátku jsem hrál jen melodii, pak jsem přidal basy, pak jsem k hraní začal postupně zpívat. Pak jsem se naučil na bubny, protože jsem s Jardou Mlezivou a dalšími chodil hrát na různé oslavy, například MDŽ. A když jsem chodil do Horšovského Týna na střední, tam mne kvůli kapele naučil Zbyněk Liška hrát na kontrabas.
Vy jste měli na střední škole nějakou kapelu? Jaký druh muziky jste hráli?
Byla to country kapela a jmenovala se Formani. Dokonce jsme s ní byli dvakrát na Portě v Kraslicích. Získali jsme tam dokonce cenu publika.
A co váš zpěv, kdy jste se s ním poprvé předvedl sám na veřejnosti?
Na Domažlicku se kdysi dělávala okresní soutěž zpěváků Píseň pro kočku. Pamatuji si, že ten rok, kdy se konala v Holýšově, jsem v ní získal třetí místo.
Kdy jste začal zpívat s Domažličankou a se svojí současnou pěveckou kolegyní Evou Dřímalovou? Kde jste se seznámili?
Oba jsme byli v mrákovském souboru. Já tam začínal v roce 1975, kdy jsem byl nejprve tanečník, potom sólista. Evička začínala jako zpěvačka a pak jsme spolu pár let zpívali.
Pak jste ale v souboru skončili…
Ano a začali jsme chodit na vystoupení sami, protože jsme chtěli zpívat i něco jiného, než bylo v repertoáru Mrákovských. V roce 2002 jsme se oba rozhodli jít s vznikající Domažličankou. Evička byla v té době zrovna takzvaně volná, předtím sice zpívala pěkných pár let s Dupalkou, ale ta řešila nějaké vnitřní problémy, takže jsme začali jezdit s Domažličankou.
S Domažličankou zpíváte pěknou řádku let. Nenapadlo vás změnit kapelu nebo zpěvačku?
Vůbec ne! Zpěvačku vůbec ne, neboť nám to ladí dohromady a člověk už ví, co od toho druhého může očekávat. Znám to i z dob, kdy jsme zpívali s Karlem Maříkem. To bylo také tak. Stačil pohled a už člověk věděl, co ten druhý bude dělat.
V redakci při přebírání ceny jste se zmínil, že na její vychutnání pozvete i muzikanty, kteří do Domažličanky chodí zaskakovat. Je takový záskok někoho u vás, nebo naopak váš někde jinde, nějak přínosný?
Rozhodně. Když člověk – ať už muzikant nebo zpěvák – chodí vypomáhat, může se hodně přiučit. Nejenže vidí, jak to chodí jinde, ale je to dobré učení i z toho důvodu, že má možnost zjistit, jak se jinde kultura prodává. Přínosem je i to, že může sledovat, jak se svým hlasem nakládá kolega zpěvák a může se lecčemu přiučit.
Můžete to nějak upřesnit?
Třeba je to v případech, když dělám různé akce s Josefem Pospíšilem. Člověk pozná i profesionální zpěváky, od nichž se může hodně naučit.
Když se ohlédnete nazpátek. Změnilo se hodně v lidové hudbě? Dělá se dnes jinak?
Dnes se vše strašně moc elektrizuje. Já vím, že když jsem začínal, měli mikrofony jen zpěváci, muzika neměla žádné ozvučení. Dnes už se zvučí kompletně všechno.
Myslíte si, že je to tak dobře?
Záleží na okolnostech. Někdy je to dobře, jindy ne.
Co když se nahrává CD. Líbí se vám více takzvaně syrový nebo naopak vyumělkovaný zvuk bez různých ruchů, které sice k muzice patří, ale lze je z nahrávky při studiovém zpracování vymazat?
Myslím si, že každá taková nahrávka by měla posluchači přinést takový zvuk, jaký dokáže hudební uskupení se zpěváky vyprodukovat kdykoliv a kdekoliv. Už kolikrát jsem se setkal s tím, že některá muzika nahrála CD ve studiu, ale bylo to něco úplně jiného, než stejní muzikanti předváděli v reálu. Vím o jednom skladateli, který pokřtil nejmenované kapele CD. Druhý den, když muziku slyšel naživo, se ptal, co to je za kapelu, že je to úplně něco jiného.
Vezmu–li v potaz to, že máte rodinu, zaměstnání, chodíte vystupovat a ještě děláte přísedícího u okresního soudu a jste také starostou Spáňova, nedá mi se nezeptat, jak to vše stíháte?
Udělám–li si z toho legraci, tak vám to vysvětlím jednoduše. Chce to vstávat trochu dříve, než vstávají jiní, a také nedržet oběd. Když neobědvám, tak se mi ten den natáhne na pětadvacet hodin (smích).
Kdy a jak relaxujete?
Člověk relaxuje spíše u muziky. To je tak: kdyby ji člověk dělal pro peníze, tak se vzhledem k výnosnosti na to už dávno vykašlal. Ale je fakt, že se člověk na tu muziku těší, prostě si u ní odpočine, zapomene na starosti, pustí trable z hlavy. Zatímco někdo to řeší tak, že se z nějakých nepříjemných situací musí takzvaně vychlastat, já se ze všeho vlastně vyzpívám.
Mohl byste být bez zpěvu a bez muziky?
Asi ne. Muzika je pro mne velké potěšení, řekl bych moje druhá krev.
Máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
Chtěl bych hlavně poděkovat všem, kteří poslali hlasy do ankety o muzikanta regionu nejen mně, ale i Evě a Domažličance. Děkujeme všem našim příznivcům a slibujeme, že budeme šířit lidovou muziku a písničku dál a budeme se snažit pokaždé potěšit jejich srdce.
