Máte za sebou mnoho vystoupení – intimní koncerty, velké akce, muzikály. Cítíte při nich ještě trému?
Nedá se tomu říct tréma, spíš respekt ke své práci, a hlavně k lidem, kteří na mé koncerty chodí. Každé mé vkročení na jeviště,  ať v divadle, nebo v koncertních sálech,  je pro mne vzrušující. Stačí jeden krok a jste v jiném světě – ve světě, kde přestane bolet hlava, přestane vás trápit zlá myšlenka, a jste tam najednou  ne pro sebe, ale pro ty druhé, kteří si vás vyhledali a něco očekávají. Nechci je zklamat, a tak za nimi chodím s úctou a pokorou. Nechávám volné jen pocity a emoce a rozum zamykám v šatně v zákulisí. Ten na jeviště nepatří. Miluju své povolání a miluju ho ve všech podobách. Nevnímám nikdy rozdíl v počtu diváků ani ve formě – padesát lidí, nebo pět tisíc, muzikál, nebo piano a kapela. Mám ráda barevnost.
Na jaké písničky se mohou těšit návštěvníci domažlického koncertu? Bude se vycházet hlavně z novinky Recitál?
CD Recitál je sice novinkou na trhu, ale pro mne a Petra Maláska je to repertoár, který jsme si dávno ověřili u živého publika. Jsou v něm poklady z mých muzikálů i poklady, které jinde než na koncertech lidé neměli možnost slyšet. Koncert bude intimní komorní citlivé vystoupení a já si ho s Péťou vždy užívám. Je pravda, že se při něm lidé smějí i pláčou, ale slzy patří k životu, a pokud v lidech umím vyvolat pocit, má pak moje práce smysl.
Stále z vás vyzařuje dobrá nálada. Jak vypadá Lucie Bílá, když je smutná?
Věřte mi, že se Lucie Bílá nesměje stále, ale život není vždycky rozchechtaný. I mě věci trápí a život zkouší, ale ráda si své bolesti nechávám pro sebe a raději nosím lidem radost. S bolestí se nedělím, ale s radostí naopak ráda.
Někteří lidé vás nazývají tuzemskou metalovou královnou, za což samozřejmě může spolupráce s Arakainem. Nelákalo vás  natočit sólovou desku, která by byla trošku tvrdšího ražení? S jakými muzikanty byste se do ní pustila?
Už dávno mám v hlavě podobný projekt a od našeho společného velkého turné s Arakainem na to myslím ještě častěji. Ono k tomu jistě dojde, ale ještě mám pár věcí, které toužím uskutečnit, a pak se do toho pustím. Teď je mou prioritou CD Recitál a koncem roku má diamantová deska plná všeho možného jako dárek.
Jak vzpomínáte na své začátky v 80. letech?
Každý má rád vzpomínky na školu a první třídu,  já tedy moc ráda. Dudlík v podobě písničky Neposlušné tenisky mi vyšel v roce 1985 a já nevěřila svým uším, že slyším svůj hlas z rádia. Byl to sen a ani v něm mě nenapadlo, že dojdu jednou tak daleko. Pořád si myslím, že se mi to zdá. Tenkrát nebylo lehké začínat, stejně jako teď bylo těžké se do nějakých dveří dostat a pak za nimi i zůstat. Trvalo mi to několik let a až v roce 1992 se to zlomilo. Štěstí se unavilo a přestalo přede mnou utíkat.  Od té doby žiju život Popelky z pohádky (úsměv).
Jakou muziku posloucháte ve svém soukromí?
Jsem zamilovaná do Jamese Morrisona.

Autor: (kin)