Počínaje knězem Jakubem Demlem a konče třeba režisérem Jaroslavem Brabcem a jeho filmovou adaptací Krvavého románu. Právě při sledování filmu jsem si uvědomil, že Váchalovu výtvarnou tvorbu zná celá řada jeho ctitelů, ale jeho tvorbu literární zná jen úzký okruh zasvěcených.To byl i důvod, abych svoji dnešní poznámku zaměřil na Váchalovu tvorbu literární, čítající na desítku titulů.

Krvavý román vyšel poprvé v roce 1924 nákladem pouhých 17 výtisků. Podruhé pak v roce 1970 a konečně do třetice po dalších dvaceti letech v nakladatelství Paseka v nákladu 40 000 výtisků, čímž měla možnost seznámit se s ním i široká veřejnost.

Váchalův román začíná jako studie kulturně a literárně historická (tj. vysvětlením, co takový „krvas“ vlastně je a odkud se tu vzal), ale už v necelé první třetině textu spisovatel přechází k vlastnímu líčení. Sám žánr krváků staví do opozice k nudné klasické četbě, když píše: „Zatímco ostatní česká literatura se rozplývala ve sladkostech, vzdychala něhou či napadána byla epilepsií vlasteneckého zanícení, obstál vítězně lidový román před podobnými nemocemi a zůstal věrný a nezaměnitelný k svému programu: těžiti z romantiky lidové a stavět před oči lidu vzory síly a činu.“

To, že Krvavý román není rozhodně nudnou četbou, poznáte sami, přečtete-li si ho. Vaší pozornosti by neměl uniknout ani životopis tohoto pozoruhodného umělce, který pod názvem „…nejlépe tlačiti vlastní káru sám,“ napsal Jiří Olič. Autor v něm dokumentuje Váchalovy lidské i tvůrčí osudy množstvím citátů a líčí podrobně poprvé i umělcovo méně známé studeňanské období.

O tom, že i Váchalovo dílo literární nás bude i nadále oslovovat, nemůže být pochyb. Důkazem může být šestidílný cyklus Miroslava Sulana o nevšední publikaci Šumava umírající a romantická, uveřejňovaný od ledna letošního roku v Klatovském deníku, nebo sborník textů z váchalovského sympozia konaného v Klatovech v říjnu roku 2006. Zde zájemci o Váchalovo dílo mohou najít celou řadu inspirujících studií ze života tohoto umělce, jehož dílo výtvarné i literární rozhodně stojí za povšimnutí.

Čtenář – reportér Ivan Nikl, Domažlice