Místo setkání nebylo vybráno náhodně. „Sem jsme chodili do školy. Ta tu fungovala pro Horu, ale i Šidlákov, Načetín a Šibanov. Když pak učitelka odešla na mateřskou, byla zdejší škola jako první v okolí přesunuta do Poběžovic,“ vzpomíná na své dětství Anna Nemergutová.

Narodila se v roce 1936 a do Hory přišla v roce 1946. „Byli tu tehdy skoro samí Slováci. My jsme až do roku 1948 bydleli na samotě, zpočátku ještě s německou rodinou. Po jejich vysídlení jsme tu hospodařili až do roku 1957,“ říká. Pak museli Horští jako poslední obec v horšovskotýnském okrese pod hrozbou vystěhování odevzdat majetek do družstva nebo statku. „Mnozí přišli o majetek ve své domovině, teď jim to hrozilo znovu. Proto také tehdy hodně Slováků odešlo zpět. Když jsme přišli o hospodářství, většina z mých deseti bratrů odešla za prací jinam,“ dodává žena, v jejíž domácnosti se dodnes hovoří šarišsky. „Táta, který je posledním pochovaným na zdejším hřbitově, se česky nikdy nenaučil. Šarišsky hovoří i dcera, ale protože má českého manžela, její děti už mluví jen česky,“ vysvětluje.

Zajímavé vzpomínky na dětství má i Jan Pivovarník. „Jako malý jsem s tátou jezdil na pole. Jednou začalo z nebe něco padat. Byla to krytina ze střech hořících domů v Korytech,“ popisuje a dalšími slovy vyvrací přežívající domněnky, že Koryta zapálili sami vysídlovaní Němci. „Kdepak, později mi jeden z dosídlenců prozradil, že jim tehdy podpálil stoh. Ať prý se Němci ohřejí.“

Hovořilo se však nejen o době, kdy se původní obyvatelé po nocích vraceli pro dobytek nebo kdy někteří z nových obyvatel utíkali přes hranice. Vzpomínalo se i na běžný život, hospody, obchod, dojíždění autobusem, zábavy s muzikou, nedělní bohoslužby, kdy se v Hoře sv. Václava scházelo kolem 150 lidí, a kdy se po skončení mše hrával fotbal na plácku za dnešním penzionem Pohoda.