Podle křestního listu už osmdesáté, čemuž je těžko uvěřit. Za skly brýlí se dívají bystré oči, na tváři září úsměv. Hostitelka a jubilantka v jedné osobě Anna Váchalová dá do vázy květiny, připraví výbornou kávu, nabídne občerstvení a přitom vypráví svůj životní příběh.


Osud byl k paní Aničce, jak ji znají na Domažlicku i Klatovsku zejména invalidé, mnohdy hodně krutý. Jen zlomek jejího života by stačil druhému, aby na svůj osud žehral a stal se zatrpklým.

Anna Váchalová prožila život bez rukou, o které přišla v raném dětství. Další ránu osudu v podobě chorob a utrpení si užila se svými třemi manželi. Následovalo materiální strádání, paní Anna se musela vyrovnat i se smrtelným úrazem dcery a zetě a samozřejmě s neduhy, které přináší věk.

Životní útrapy ji v sedmdesátých letech přivedly do řad svazu invalidů, kde se postupně vypracovala až do čela okresního sdružení. V té době pracovala pro dva tehdejší okresy, a to Domažlice a Klatovy. začala pracovat jako poslankyně v sociální a zdravotní komisi, nejprve pro město Domažlice, pak pro Západočeský kraj. V letech 1990 až 1992 pracovala jako poslankyně tehdejší České národní rady a poté až do roku 1996 se stala poslankyní Parlamentu České republiky.
Když poslanecký mandát před šestnácti lety ukončila, nepřestala aktivně pracovat pro invalidy, ať už s tělesným či duševním postižením.

I ve svých osmdesáti letech pomáhá nejen v Domažlicích, kde momentálně ´resuscituje´ jednu neduživou větev oblastního svazu, ale i v krajském výboru v Plzni.

Své práci se věnuje i doma a to prostřednictvím počítače, který dostala od dětí a vnuků k Vánocům.

Ačkoliv není koutskou rodačkou, žije zde už osmnáct let.
„Jsem v Koutě šťastná. Je to v mém životě nejlepší bydlení. Jsou zde milí a hodní lidé. Také moje rodina je opravdu skvělá. Díky vám všem,“ nechala se slyšet oslavenkyně.

Autor: Hana Váchalová