„Jmenoval se Karel Pernikl, narodil se 30. března 1891 a byl nejstarší syn hospodáře na statku číslo popisné 7 v Mileticích u Dlažova, které v té době patřily k domažlickému okresu, dnes spadají pod klatovský," uvedl Deníku 50letý Alexej Petrašovský z Domažlic a podělil se s námi o osud muže, jenž byl bratrem jeho dědečka.

„Hned na počátku války byl Karel odveden a jeho pluk byl pověřen bojovými úkoly na srbské hranici. Aby se vyhnul přímým střetům se slovanskými bratry Srby, postřelil se koncem roku 1914 do prstu a uvedl, že byl zraněn v boji. Leden 1915 pak strávil ve vojenském lazaretu v Jägerndorfu. Sotva ho opustil, byl poslán opět do přední linie, kde však byl s dalšími vojáky rakousko-uherské armády zajat," říká Petrašovský a dodává, že o svém bratrovi mu vyprávěl jeho děda, který v lednu 1984 zemřel. Náš čtenář posléze ´zachránil´ vše, co prarodiče pietně uschovávali, a začal se podrobněji zajímat o rodinnou historii.

„Víme ještě, že dědův bratr absolvoval hrůzostrašný ´pochod hladu´ s ustupující srbskou armádou přes Srbsko a Albánii, hlavně přes divoké albánské pohoří. Hrůzy tohoto pochodu dokladuje fakt, že z 25 tisíc zajatých Čechů jich mělo kolem 14 000 zahynout. Ti, kteří přežili, putovali na ostrov Korfu a poté do Francie, nebo byli na přelomu let 1915/16 převezeni z Albánie italskými úřady na ostrůvek Asinara, jenž se nachází v blízkosti Sardinie. V jednom z tamních zajateckých táborů skončil i můj příbuzný Karel Pernikl," vypráví Petrašovský.

Zjistil, že zajatci tam byli ubytováni po čtyřech v malých stanech, na ostrůvku byla bída o pitnou vodu, která se dovážela ze Sardinie, a vojáci ´fasovali´ čtvrt litru na den.

„Trpěli velikou žízní a utíkali z tábora daleko do skal, kde voda trochu prýštila. Byla obstoupena zástupy zoufalců, kteří tam postavili plechovky od konzerv a čekali celou noc, až byly plné vody. Někteří pili i mořskou vodu, mnoho zajatců vyhrabávalo díry v zemi a čekalo, až se voda objeví. Poté ji nabírali lžícemi i znečištěnou hlínou. Slané konzervy vydávané italskými dozorci pak žízeň ještě podporovaly," zmiňuje nelidské podmínky zajatců s tím, že na ostrově Asinara začala navíc řádit cholera a úplavice.

„To zajatcům rozhodně nepřidalo, neboť byli zesláblí z předešlého strastiplného pochodu. Uvedeným chorobám proto v krutých bolestech po stovkách podléhali," upozorňuje Petrašovský.

Bratr jeho děda byl nezvěstný od roku 1915. Rodina o něm do konce války nic nevěděla.

„Rodiče mého dědy se o osudu jeho bratra Karla dozvěděli až po válce. Navštívil je jeho kamarád, který s ním prožil celou válečnou anabázi a měl štěstí, že přežil. Karel Pernikl totiž pil stejně jako jiní znečištěnou vodu a onemocněl úplavicí. zanedlouho poté nemoci podlehl a byl na ostrově v roce 1916 také pochován. Je nutné dodat, že na Asinaře bylo kolem tří tisíc českých zajatců, pro stovky z nich tam životní pouť skončila. Později tam Italové začali dovážet vodu s potravinami denně a nemoci pozvolna ustupovaly. V červenci a srpnu 1916 byli přeživší zajatci převezeni loděmi do Francie, kde se Čechoslováci z velké části zapojili do našich legií," zakončuje vyprávění o příslušníkovi rodiny a oběti I. světové války Petrašovský.