Pandemie nás trvale přilepila k monitorům. Přestěhovala se do nich nejen práce a škola, ale také jóga, randění a pití piva s přáteli. Eric Yuan, který před deseti lety v Silicon Valley založil loni ještě neznámou společnost Zoom, se během pár týdnů roku 2020 stal miliardářem.

Nyní se těšíme na návrat zpět do normálního života. Když americký prezident Joe Biden přišel s rouškou na tiskovou konferenci věnovanou rušení proticovidových opatření, odešel z ní již s odhaleným obličejem. Roušku ponechal symbolicky zavěšenou na mikrofonu. Ale naše budoucnost nebude taková, jakou si ji malujeme. Bohužel to nebude jen o odložení roušky.

„Právník, kterého znám, mi vyprávěl, jak v dobách, kdy musel být na všech schůzkách osobně, jich zvládl tak tři čtyři za den. Dnes jich v pohodě přes notebook má i tucet. Méně se ale hýbe, více pije a méně spí. Sedí celý den doma - ve své kanceláři - a kouká do monitoru. Cítí se vyčerpaný,“ napsal polskému deníku Gazeta Wyborcza spisovatel Maciej Jarkowiec a doplnil: „Jeho případ ale musí běžný po celé planetě.“

Je tomu opravdu tak. Psychologové již pro to mají název: zoom fatigue, tedy něco jako únava z videokonferencí. Neurologové už studují, jak nová forma komunikace ovlivňuje naše mozky. Jejich závěry nejsou optimistické.

Od úzkosti až k sebevraždám

Podle studie Stanfordské univerzity v USA na 10 tisících účastnících, velké množství setkání prostřednictvím video aplikací významně zvyšuje riziko duševních poruch všeho druhu. Od úzkostí a depresí až k sebevraždám. Výsledky českého průzkumu Národního ústavu duševního zdraví a společnosti LMC ukazují, že depresivní člověk promarní třetinu pracovní doby. Neexistuje důvod, proč by tomu tak nebylo v celém světě. Firmy tak přicházejí v součtu o miliardy. V USA už zavádějí povinné dny bez jakéhokoliv online jednání či mítinků. Nikdo nechce, aby se ze zaměstnanců stali obtloustlí, depresivní alkoholici se zkaženým zrakem a bolestmi v zádech. Podle již zmíněného českého průzkumu ztloustli při první pandemické vlně Češi průměrně o šest kilo.

Jednou z mírnějších poruch, která se objevila ve studii Stanfordské univerzity, byla i posedlost vlastním obrazem v okénku monitoru – posedlost fotogenicitou. Ve svých závěrech vědci doporučili vypnout kamery a vyhledání odborné pomoci. To, co dnes ale vědci studují, literatura objevila už dávno. Například David Foster Wallace ve svém románu Nekonečný žert z roku 1996 píše o videochatech a nemocech, které způsobují. Jeho hrdinové nenávidí svůj vzhled, který jim denně nabízí monitor. Trh objeví skulinu a přichází se stále sofistikovanějšími maskami. Až vznikne speciální oblek, do něhož se během konferencí kompletně schovají, aby nebyli vidět vůbec.

Zapnutá kamera ovšem neničí pouze psychiku. Pamatujete si na Jeffreyho Toobina? Amerického právníka a novináře? Byla to taková klasická covidově pikantní kauza. Loni na podzim během telekonference pro týdeník New Yorker začal Toobin masturbovat. Se zapnutou kamerou. Dnes již  pro New Yorker nepracuje. Ani pro CNN, kde působil jako hlavní právní analytik. Významný novinář se propadl do země.

Vlastně je ironií, že se Toobin stal obětí technologie, která vznikla z lásky. Když Eric Yuan na konci 80. let studoval, jeho budoucí manželka žila na druhé straně Číny. Vídali se jen dvakrát ročně. Yuan jí slíbil, že vytvoří videochat, aby všichni zamilovaní mohli být pořád spolu. K vytčenému cíli mířil skutečně důsledně. V roce 1997 nastoupil v USA do společnosti Webex, průkopníka videokonferencí. Když v roce 2011 založil Zoom, byla jeho prioritou, na rozdíl od konkurentů, jako byl Skype, kvalita obrazu, nikoli zvuk. Filozofie jeho společnosti je jednoduchá, Yuan vždy říká: „Chceme lidem dělat radost.“ Toobin s podobným sloganem asi souhlasit úplně nebude. A psychologové rovněž.