Jak se vám líbí role letenského důchodce?
Přiznám se, že když jsem oznámil, že mi astma a další problémy nedovolí pokračovat v živém vystupování, paradoxně se mi udělalo lépe. Muzikantský důchod vlastně začal už před pandemií. V tom roce jsme s kapelou Etc… měli asi jen pět koncertů, kvůli mému nedobrému zdravotnímu stavu jsme byli nuceni rušit jeden kšeft za druhým. A pak do toho vlítnul covid. Musím říct, že když jsem se odhlodlal s tím seknout, dost se mi ulevilo.

Zvenčí to vypadalo vážně, nejeden fanoušek zamáčkl slzu. O to víc mě překvapilo, v jaké pohodě jsem vás později našel ve studiu SONO, kde jste s producentem Petrem Ostrouchovem spáchali další parádní nahrávku. Ani ne dva roky potom, co jste tamtéž „uvařili“ veleúspěšné CD Jednou tě potkám.
Natáčení je jiná disciplína. Zvlášť s Petrem, který je i při práci přátelsky naladěn, nedělá vlny a pro mé výkyvy má pochopení. Řekli jsme si, že když mi bude dobře, zkusíme nahrávat, ale vůbec jsme nevěděli, jestli z toho zase vznikne kompletní deska, nebo jen tři čtyři písničky. Když Petr viděl, že mi není hej, trochu jsme si popovídali, něco si poslechli a pak jsem prostě odjel domů do Prahy. Jindy se mi naopak podařilo nazpívat třeba dvě věci naráz a další písničku jsem aspoň „nastřelil“ s tím, že ji doděláme příště. Tak to šlo s pauzami skoro celý rok, takže jsem měl čas zregenerovat se a uvést se do pracovního modu. Sice jsem se pořád musel dopovat léky, ale rozhodně ne tolik, jako když jsem měl jít na pódium. Koncerty jsem už v poslední době nezvládal bez osmdesáti miligramů hydrokortizonu. Přitom normálně se má brát dvacet miligramů, tak si to spočítejte.

Čili jste se v podstatě krmil drogami téměř jako Keith Richards, jenže trochu jinak. A přesto každý, kdo už měl to štěstí, že vaši novinku slyšel, smeká před tím, jak dobře zpíváte.Ve studiu hodně záleží na psychickém rozpoložení. Já byl v tomhle směru v docela slušné kondici a fyzicky jsem byl v podstatě odpočatý, i když v normálním životě to samozřejmě není žádná sláva. K astmatu se přidala neuropatie a v posledních měsících se mi chůze bohužel zhoršila, sotva dojdu do kavárny a zpátky. To mi na mém důchodcování vadí asi nejvíc, já byl zvyklý i s hůlkou rázovat po okolí. Teď si musím každou chvíli sedat a popadám dech.

Neděsí vás, že máte tolik volného času?
Ani ne. Konečně si užívám, že mě nic nehoní. Posedím s přáteli v hospůdce na zahrádce, pokecáme a potom se odsunu domů, kde se – když mám štěstí – koná příjemná večeře, nejlépe i s dětmi. Pokud v televizi dávají dobrý film, podívám se na něj. A když skončí, lehnu si do postele, otevřu knížku a čtu si. Dostojevského už mám za sebou, dneska si dopřávám spíš lehčí žánry. Detektivka, nějaký ten Ed McBain nikdy neuškodí. Na kytaru hrát nemůžu, kvůli artróze neumáčknu akordy… Holt jsem padesát let jezdil od štace ke štaci a tohle je výsledek. Často jsme měli dvanáct, čtrnáct koncertů za měsíc. To utahá i vola – pardon, starého rockera.

Stane se někdy, že vytáhnete z fochu svůj starý vinyl a pustíte si ho?
Leda z pracovních důvodů. Ale připouštím, že občas – trochu nevěřícně a lehce kriticky – poslouchám právě ta poslední alba. V duchu si říkám: Šest andělů… A snažím se přijít na to, za co mi je dali. Rozumíte, mně vůbec nejde o nějaké ceny. Jen mi vrtá hlavou, proč ti andělé přilétli zrovna ke mně, takovému bluesovému křiklounovi, když je kolem tolik technicky lepších pěvců.

Obávám se, že letos svým mladším kolegům opět vytřete zrak. Což pro ně mimochodem není moc dobré vysvědčení. Máte pocit, že je Noční obraz vaše labutí píseň?
To nikdo neví. Já si myslím, že ano, ale to jsem si říkal u každé desky. Člověk se logicky čím dál víc bojí, aby další nahrávka nebyla horší než ta minulá.

Textově se album znovu – aspoň z poloviny – drží prověřených básníků. Zhudebnili jste verše vašeho oblíbeného Václava Hraběte, dále Jana Skácela, Jiřího Ortena, ba i Františka Hrubína. Vy sám pak máte v české hudbě roli toho, kdo u nás spolu s Michalem Prokopem ukázal, že je možné skloubit rock s poezií. Přitom jste si nikdy na žádného intelektuála nehrál.

Holkám jsem, pravda, v mládí básničky nečetl. Ale sobě ano. V kuchyni, kde jsem přebýval, zatímco máma obývala pokoj naproti, jsem měl celkem solidní knihovničku. Přelouskal jsem všechno, co se mi dostalo do ruky. O Dostojevském už jsem mluvil, ty jeho dlouhé, dramatické romány mě fakt braly. Dokonce jsem jako kluk rozečetl Jiráskovo Temno v domnění, že to bude strašně zábavné. Skončil jsem na stočtyřicáté stránce…

A Josef Kainar, jehož texty jste pak slavně zpíval?
První sbírku mi půjčil producent Hynek Žalčík, když jsme zvažovali, že Kainara oslovíme ohledně textování alba Kuře v hodinkách. Pak jsme za ním jeli na Dobříš, to je slavná historie. Působil na mě jako bezvadný, strašně sympatický chlapík. Naše muzika ho evidentně bavila.

Asi proto, že byl kdysi výborný swingový kytarista, neměl na rozdíl od mnoha jiných „oficiálních“ autorů vůči partě vlasatých rockerů předsudky. A vůbec se nechoval jako komunista. Což je trošku zvláštní. Předseda přípravného výboru Svazu českých spisovatelů… Vyprávěli jsme mu, jak nám bolševici klidně zakážou tady jeden koncert a támhle tři. A on říkal: „Víte, my muzikanti, co jsme hráli za války, jsme měli úplně stejné problémy. Nesměli jsme vystupovat v té a té kavárně…“

Michal Prokop líčil, že když mu dal Kainar pro kapelu Framus Five text skladby Město Er, vypadalo to, jako by ho napsal v jednom tahu, přes noc. Prý tam nebyly skoro žádné škrty. Měli jste stejnou zkušenost?
My jsme to věděli najisto. Jeden týden jsme Kainarovi zadali hudbu a druhý týden nám odevzdal texty. Napsal si notovou linku a pod ní jel, šuby duby, z jedné vody načisto. Na několika místech něco přepsal, ale jinak to byl čistopis.

Na aktuálním CD máte pár svých textů, z nichž je jasné, že jste se četbou básníků něčemu přiučil. „Nakláním se nad útesem dění / doufám, že přístav klidu se v běsy nepromění / u pobřeží temnot moře štěstí stále pění. / Vzlétnout, či uskočit, příliv předvádí svou sílu / a souznění nám dává rozhřešení / v láskyplném pohlazení a odsouvá dočasnou tíhu.“ U všech plantážníků, jak vás tohle napadlo?
Slova k písni Nad útesem dění ke mně přišla jednou brzy ráno. Vzbudil jsem se a nemohl zabrat, což se nám seniorům stává. Mně v takových chvílech obvykle letí palicí spousta věcí, včetně různých rýmů. A pro ty případy mám u postele iPad, kam si je hned zapíšu. Ale tentokrát to bylo poprvé, co se mi zdál celý text najednou, od A do Z. Tak jsem si ho rychle poznamenal, a když jsem ho po sobě četl, napadlo mě, že je to fakt poezie. Poslal jsem ho tedy Petru Ostrouchovovi a on ty řádky zhudebnil.

To jsou vůbec vaše oblíbené motivy: sen, noc, probdít se až k ránu, pitivo…
…a ženské. Holky mě bavily odjakživa. Ta, se kterou dodnes žiju, říká, že jsem monotematický.

Momentálně létá éterem pilotní singl a klip Šedesátá léta, v němž vám přizvukuje nejslavnější afroamerický gospelový soubor Blind Boys Of Alabama. Jak k tomu došlo?
Petr jim poslal email, ve kterém se jich slušně zeptal, a oni to pro nás kupodivu udělali. Důkaz, že platí pořekadlo: Líná huba – holé neštěstí. Měli to hotové asi za dva dny. Akorát chtěli vědět, o čem se v té písni zpívá. Blind Boys se prý podílejí jen na nahrávkách s duchovním poselstvím. Což mohl být problém, protože já tam sice hned v první sloce tvrdím, že „v šedesátých letech jsem se radoval, když hráli Beatles, i pánbůh tancoval“, jenže pak tam taky zpívám, že „když hráli Stouni, to zas ďábel stepoval“.

Možná, že když jsou v písničce bůh i ďábel pohromadě, je to v pohodě. Horší by bylo, kdyby ten první chyběl.
No právě. Jde přece o věčný souboj dobra a zla.

Opravdu jste se v šedesátých letech radoval?
To víte, že je to trochu mýtus. Ale byli jsme mladí a leccos se nám dělo poprvé. Na koncertech s kapelou Matadors publikum skutečně vřeštělo a my jsme byli na vrcholu blaha. Deprese začala až v sedmdesátkách, kdy jsme museli podstupovat rekvalifikace a odpovídat na otázky typu, kdo je ministr kultury Albánie.

Které období svého života považujete za nejhorší?
Asi to, kdy jsem měl dvouletý zákaz vystupování. Jenže zase: všechno zlé je pro něco dobré. S první ženou Katarínou se nám manželství nepovedlo, druhou ženu Evu jsem ale zrovna v té době našel, takže já si ani na tu krizi nestěžuju.

A co čas, který jste po roce 1989 strávil v politice?
To bylo zvláštní. Slíbil jsem Občanskému fóru, že se zúčastním voleb v Severočeském kraji, kde pořád hrozilo, že to komunisté převálcují. Na mítincích jsem moc nemluvil, ale měl jsem s sebou kytaru a vždycky jsem zahrál nějakou písničku. Do České národní rady jsem se tak trochu prozpíval. Ovšem jakmile jsem se v ní ocitl, došlo mi, že to není moje parketa. Co já jsem například mohl vědět o uhelném zákonu? Internet neexistoval, nemohl jste si jen tak sednout a vygooglovat informace – řekněme – o veřejnoprávních prostředcích. Nezbývalo než chodit po známých a vyptávat se. Do diskusí při jednáních jsem se příliš nezapojoval, neměl jsem komu co sdělovat. Hlasoval jsem podle svědomí a v souladu s tím, co jsem si o tématu dokázal zjistit. Ale nebyl jsem tam nejšťastnější a po dvou letech jsem toho nechal. Některým současným poslancům bych taky přál, aby zjistili, že se na to nehodí, a včas šli do pr…

Teď mě napadá: Setkal jste se někdy – ať už po revoluci, nebo v šedesátých letech – s Karlem Krylem? Zajímá mě, jestli byste si kápli do noty.
Potkali jsme se kdysi dávno, když ještě v pražských Vršovicích fungoval kultovní New Club. Tam jsme si spolu několikrát povídali. Působil na mě… vůbec nechci říct arogantním dojmem, ale rozhodně byl jiný, svérázný. A to mě bavilo.

My, kteří jsme za dob svých gymnaziálních studií chodívali na Etc… za pár šupů do Malostranské besedy, jsme potom kamarádům povzneseně říkali: „Byl jsem na Mišíkovi a bylo to super!“ S jakými hudebními zážitky jste se takhle chlubil vy, když jste byl mladý?Největší odvaz jsem zažil tuším v roce 1969, kdy jsme s mou tehdejší přítelkyní vyrazili na čtrnáct dní do Paříže a pak jsme strávili tři neděle v Anglii. V Plumptonu ve východním Sussexu jsme se dostali na obrovský festival, kde hrála jako čerstvá senzace skupina Yes. Tu jsem navíc viděl už o dva týdny dříve v proslulém klubu Marquee. Stál jsem asi deset metrů od pódia a nasával atmosféru, z níž vzešly kapely jako Rolling Stones, Animals nebo Bluesbreakers. Zíral jsem nejen na to, co hrají, ale i jak dobře znějí naživo. Yes byli tehdy ještě normální máničky, ne ti načinčaní chlapci z pozdějších dekád. V Plumptonu jsem taky viděl The Who, kteří v závěru své show tradičně rozmlátili celou aparaturu. Vím, že jsem si říkal: Kdyby tak Pete Townshend hodil tu kytaru směrem ke mně…

Pořád zmiňujeme Stouny. Vzpomenete si, kdy a kde jste je prvně slyšel?
U kamaráda, syna dirigenta Karla Ančerla. Vzal mě domů, měl ohromnou hromadu elpíček, na rozdíl od nás ostatních, kteří jsme byli rádi, když jsme vyhandlovali tři čtyři na černé burze. Předtím jsem na Radiu Luxembourg slyšel jednotlivé písničky, ale u něj jsem si poslechl celou desku, jednu z těch prvních. Nadchlo mě, že Mick Jagger zpívá trochu jako já. Žádný velký hlas, spíš takové výkřiky, zato s úžasným feelingem a frázováním.

A kdy jste Rolling Stones poprvé viděl?
Naživo jsem měl možnost je sledovat v srpnu 1990 na Strahově, kde jsme jim s Etc… dělali předskokany. A večer předtím jsem s nimi mluvil v oblíbené restauraci Václava Havla Na Rybárně, kam byli pozváni.

Před měsícem zemřel bubeník Charlie Watts, jenž byl nenahraditelnou oporou Stounů už od roku 1963. Máte na něj nějakou vzpomínku?
Ten bohužel Na Rybárně nebyl, ani baskytarista Bill Wyman. Starci zůstali na hotelu. Dostavili se jen Keith Richards, Ronnie Wood a Jagger, který si celou dobu přes překladatele povídal s Olgou Havlovou, Vedle mě seděl Jirka Černý a po pravici jsem měl takovou paní nebo slečnu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Lámanou angličtinou jsem se jí ptal, co u Stounů dělá. A ona mi řekla, že manažerkou Keithe Richardse. Chtěl jsem vědět, jestli jestli je pravda, že Keith pije výhradně whisky značky Jack Daniel’s. Ona mi potvrdila, že je to jeho nejoblíbenější pití. A prozradila mi, že až Richards z té hospody odejde, půjde do svého hotelového pokoje, kde má velkou aparaturu a za okny seřazená kvanta elpíček. Ty si pak bude pouštět celou noc až do rána – a teprve když se ozvou tóny jeho poslední sólovky, všichni si oddechnou, protože to bude znamení, že můžou konečně jít spát.

VLADIMÍR MIŠÍK

Zpěvák, kytarista, skladatel a textař. Lídr rockové skupiny Etc… Narodil se 8. března 1947 v Praze. Matka za války pracovala jako zdravotní sestra pro Červený kříž, později vedla snack bar na americké ambasádě. Vladimírovým otcem byl americký voják John Gaughan.

Mišíkova diskografie počíná alby Meditace se skupinou Blue Effect a Kuře v hodinkách s kapelou Flamengo (na texty Josefa Kainara). S vlastní formací Etc… natočil třináct řadových alb. Zde kromě vlastní tvorby představil písně na texty básníka Václava Hraběte včetně slavné Variace na renesanční téma.

Roku 2019 získal šest cen Anděl za sólové album Jednou tě potkám. V roce 2021 na tento úspěch navázal albem Noční obraz.