Mladý "mužketýr" Vincent Navrátil: Děláme si věci po svém, šli jsme proti proudu

Není to na seriál málo?
Je to minisérie, dvakrát třicet minut. Původně jsme zamýšleli internetový formát šest krát deset minut, ale protože jsme se domluvili s VOYO, kde dělají jen delší formáty, smrskli jsme materiál do dvou dílů a nakonec to seriálu i prospělo. Je skvělé, že po odvysílání je o náš seriál zájem, takže nyní připravujeme další pokračování.

Puberťák z Comebacku Matouš Ruml: V synovi má parťáka a kolegu v jednom

Není vám líto, že vaše dílo nepoběží v klasické televizi?
S kolegy z Kokoloko – mimochodem, jméno je podle mého milovaného psa Coco – je nám jedno, jestli poběží v televizi, nebo na internetu. Vlastně nám víc vyhovuje internet, protože internetový divák je jiný, odvážnější. My tak máme jako začátečníci mnohem větší svobodu, můžeme si víc hrát a riskovat. Voyo se teď navíc slušně rozjíždí a budeme rádi u toho… Byly jsme docela překvapení, že to takhle dopadlo, do té doby na téhle platformě nebyl žádný původní obsah, to se změnilo – byli jsme opravdu první. Skvěle jsme se strefili, chtějí nově oslovit mladší diváky.

Jak vy osobně vidíte klasického českého diváka?
Myslím si, že je dost podceňovaný. Ve skutečnosti je chytrý, jen se mu stále dokola předkládají jednoduché věci. Úspěch našeho projektu (na začátku srpna přes 85 tisíc platících diváků – pozn. red.) to jen dokazuje. Je to úplně něco jiného než například Ordinace… V televizi chybí svěží, trochu undergroundový vítr. My s klukama si děláme věci po svém, například nepracujeme se známými jmény. Šli jsme v tomto ohledu proti proudu a vzali jen neokoukané tváře.

Jaký byl casting?
Právě že jsme žádný casting nedělali. Věděli jsme, koho chceme, a role vlastně psali v některých případech na tělo těm, které máme rádi. Jsou to třeba bývalí spolužáci z konzervatoře, kolegové z divadel… Já jako herec castingy nemám rád, kolikrát i víte, že je zbytečný, režisér stejně předem ví, koho hledá. Toho chci ze své nové pozice všechny ušetřit. U druhé série máme už během psaní scénáře vytipováno, koho oslovit.

Psaní rolí na tělo bývá výsada nejslavnějších herců…
Tady přesně vidíte, že jdeme opravdu proti proudu. (smích) V Česku je taková úchylka, že se obsazují dokola ti stejní herci a je to trochu otravné. Diváci už ani nemůžou pomalu poznat, na co se dívají, když je všude stejná herečka a vidíte jen trochu jinak barevný plakát, na němž je většinou jedno ze klíčových slov – román, ženy, muži… Je nám příjemné ukázat, že jsou tu i jiní talentovaní umělci, a to ve všech generačních vrstvách.

Jak prožíváte přerod z čistokrevného herce na režiséra, scenáristu a producenta?
Nikdy jsem se za čistokrevného herce nepovažoval, to bych se styděl sám před sebou. Když k téhle profesi nemáte ještě nějakou dovednost nebo koníčka, je to hrozná nuda. Herci, co žijí jen tím, že jsou v televizi nebo v divadle, podle mě nemají vlastní osobnost, neboť jako herec se neustále stáváte někým jiným, až nakonec spousta herců zapomene, kdo jsou oni sami. Hraju od patnácti let a už tehdy jsem věděl, že to není něco, co bych toužil dělat výhradně. Proto jsem režii a scenáristiku odjel studovat do Anglie. V zahraničí je normální dělat všechno dohromady, u nás se tomu všichni diví a není tu moc těch, kteří by byli ochotni vydat tolik energie a práce, co je třeba.

Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly, říká manuálně zručný herec Jaromír Nosek

Vy bohém asi nebudete…
Bohémství v podnikání nemá co dělat, nic by nefungovalo. V naší kanceláři osmdesát procent času řešíme jen finanční záležitosti, produkci. Chodíme tam každý den a makáme i deset hodin v kuse, zatím z toho ani nic nemáme. Psaní a hraní je pak jen tím krásným bonusem. Musíme dřít, abychom si to mohli užít.

Jakým směrem se chcete v Kokoloko ubírat?
Jednoznačně chceme dělat jen své autorské věci. Chceme posouvat hranice toho, co jde v Česku udělat.

Jak jste začínali? To jste s kamarády vysypali kasičky a šli točit?
Vlastně ano, do natáčení jsme dali vše, co jsme měli. A stačilo to jen proto, že jsme nemuseli platit lidi. Našli jsme štáb nadšených filmařů, kteří do toho s námi šli zadarmo s tím, že nám pomůžou růst a budou naší součástí dlouhodobě – tak to bylo třeba se skvělým kameramanem Ondřejem Kymlou a jeho týmem. Na další sérii už s nimi počítáme a tentokrát je budeme moci snad i zaplatit.

Jaký jste režisér?
Doufám, že empatický a hodný… Jako herec vím, jak je hrozné, když s vámi režisér nepracuje, tváří se povýšeně atd. Toho všeho jsem se chtěl sám vyvarovat. Režisér není šéf, je stejně důležitý jako další profese na natáčení. Snažím se být napůl psycholog a manažer týmu. Vím, že když se na herce řve, je to špatně, někoho to může úplně zablokovat. Musí se odhadnout, jak s jednotlivými lidmi pracovat, každý potřebuje něco jiného. Jsem na začátku cesty, nechci říkat, jak se to má dělat, to bych byl pěkně namyšlenej! Jen říkám, jak to vidím.

Co vás na režírování nejvíc překvapilo?
Asi to, že mě nic nepřekvapuje. Je mi v tom režisérském přirozeně hezky, cítím se sám sebou.

Jsou v Mužketýrech kusy z vašich životů?
Extrémně, ale vidíme to až zpětně, když jsme to psali, vůbec nám to nedocházelo. Některé situace sedí na každého z nás. Zažíváme stejné věci, lásky, rozchody, nevěry… I hodně diváků se v seriálu našlo.

Beáta Kaňoková umí šetřit energii. Naučila jsem se lépe pracovat s časem, říká

Nebojíte se podnikání s kamarády? To většinou nedopadá dobře…
Nejste první, kdo mi to říká. Zatím se opravdu nebojím, známe se dobře a doteď jsme zvládli i opravdu vyhrocené situace. U nás je skvělé, že do práce nedáváme ego, nikdo z nás netouží být víc vidět, vše máme rozdělené rovným dílem. Funguje nám to a doufám, že nám to vydrží, máme přece jen společný cíl – růst naší produkce. Zatím nás to všechny moc baví a jsme rádi, že jsme svými pány.

Podle vašeho obsahu na sociálních sítích máte kromě práce ještě jednu vášeň a tou je váš pes!
Coco je moje „spirit animal“! Strašně ji milujeme. Plemeno samojeda jsme si vybrali, protože je moje přítelkyně alergická na pejsky a tohle plemeno je jedno z mála, které má srst, která alergikům nevadí. Je pro mě velmi důležitou součástí života. Jsem klasický pejskař, co o svém psu tvrdí, že je jako jeho dítě. Ano, jsem „tátou“ svého pejska. (smích) Přítelkyně psa nechtěla a teď je na tom stejně jako já – „máma“.

Máte přítelkyni, která z branže není…
Je experimentální bioložka! Takže je úplně odjinud, dokončila právě magisterské studium, podílí se například na výzkumu léčby rakoviny. Jde to mimo moje chápání, ale velmi ji obdivuji. Někdy na sebe naše odlišné světy narážejí, ale je statečná. Uvědomuju si, že v uměleckém světě jsou k sobě lidé extrémně otevření, pro lidi mimo obor je to nepochopitelné.

Je vám pozornost lidí nebo médií nepříjemná?
Není, žiju s ní od malička a jsem s ní sžitý. Navíc se nebudu tvářit, že ji ke své profesi nepotřebuju. Dříve se koukali lidi na moji mámu, pak i na mě, ale bylo mi to vždycky jedno a neřešil jsem to. Bulvární média mě štvou ve chvíli, kdy překročí nějakou morální hranici, jako například když přes plot fotili pohřeb mého otce. Ale jinak to beru. Buď o vás bulvár napíše něco, co je pravda a musíte to přijmout, nést následky, a když to pravda není, je dobré si s tím nelámat hlavu. Lidi, co vás opravdu znají, budou vždy vědět, jak se věci mají. Mně se kauzy vyhýbají, protože právě nejsem ten večírkový typ a tím pádem jsem pro ně asi nudný

Taky jsem o vás slyšela, že jste abstinent!
Stoprocentní abstinent nejsem, ale pití mě jednoduše nebaví. Když se sejdeme s kamarády na pivo, tak si jedno dám, abych neurazil. Večírky mi ale nesedí, myslím si, že na ně chodí hlavně ti, co nechtějí být moc sami ve své hlavě. A já mám pocit, že právě tohle zvládám dobře. Taky mi není příjemné být po alkoholu malátný a že je mi druhý den blbě. Chci být pořád aktivní a fresh.

Bylo to tak vždycky?
To víte, že když mi bylo patnáct, tak jsme s kamarády ukradli doma lahev a pak jsme ji někde tajně vypili a pak dlouho zvraceli… Neodradilo nás nic. Ale v alkoholu jsem obecně nikdy zábavu neviděl. Do společnosti ale zajdu, umím se bavit s ostatními, jen si druhý den všechno pamatuju.

Hvězda Osady našla zalíbení v dokumentech. Je to zodpovědnost, říká Nesvačilová

Nejste kvůli tomu někdy terčem blbých vtipů?
Jsem trochu za exota. Někdy se cítím jako osamělý jezdec a sedím střízlivej v koutě. Mám také dojem, že lidi, co pijou, mají pocit, že se nad ně povyšuju a myslím si, že jsem lepší než oni. Ale tak to fakt není, mně je jedno, co kdo dělá, rozhodnutí nepít u mě není nic morálního. Na druhou stranu, díky tomu, že nejsem jako většina bohémů v branži, mám disciplínu, díky které můžu dělat to, co teď dělám.

Vnímáte alkohol jako téma v branži?
Mezi umělci koluje fáma, že když budete zničená duše, budete chlastat a fetovat, tak budete větší kumštýř… Je to blbost. Budete si akorát myslet, jak jste úžasná, ale ostatní uvidí jen to, jak jste oteklá a mimo. Ale ano, jsou tací, kterým to vychází, ale mám za to, že by jim to vycházelo bez chlastu stejně, a ještě by byli lepší. Herectví je řemeslo, truhlář taky nedělá skříň, když je nalitý Stejně tak je nepříjemné, když je opilý režisér, člověk, kterému máte na place nejvíc důvěřovat. Vy přijdete a nevíte, jestli ho vůbec zajímá, že tam jste.