Nora Fridrichová: Smyslem demokracie je dostat se co nejblíž k pravdě

Jak dlouho funguje Šatník?
Začalo to v době vrcholícího covidu, v únoru 2021. Vlastně se podobnému nápadu ani nešlo vyhnout. V roce 2019 jsem v televizi udělala sbírku oblečení pro samoživitelky a od té doby mi lidé na všech možných místech, kde jsem se objevila, nechávali tašky se svým oblečením. Například recepce v České televizi byla úplně obležená. Z vrátnice mi pak neustále volali, kdy si oblečení vyzvednu – jenže já je neměla kam dát. S kamarádkou Veronikou jsme se proto domluvily, že se pokusíme sehnat nějaký prostor a otevřít…

Šatník?
Ano, to bylo úplně první slovo, které mi vytanulo na mysli. A přišlo mi i nejpřesnější. Co ovšem bylo důležité – mezi samoživitelkami byl o oblečení z druhé ruky opravdu mimořádný zájem. Už při internetové sbírce mě překvapilo, že ocenily jakékoli oblečení, i obnošené. Dárci ovšem zpravidla nosili věci zánovní, ve velmi pěkném stavu. Koneckonců zejména v Praze se rekrutovali z lidí, kteří pravidelně obměňují šatník a je jim líto se oblečení jen tak zbavit, vyhodit ho do kontejneru. Často je to i proto, že k danému kousku garderoby mají citový vztah. Prostor našeho Šatníku umožňuje, aby sem lidé nejen oblečení přivezli, ale podělili se s námi i o příběhy s ním spojené.

Eliška Bártová: Stylistu by mělo využívat mnohem víc Čechů, nejenom celebrity

Mám to podobně. S většinou oblíbených šatů se mi pojí nějaká situace, historka.
I já. Vytáhnu šaty a hned mě napadne: „A tyhle jsem měla na sobě, když…“ V Šatníku často zažijete, že s vaším oblíbeným kouskem oblečení okamžitě někdo odchází. Anebo potkáte při příští návštěvě některou z maminek a ona má už vaše šaty na sobě, sluší jí… Povedlo se nám spojit zájem na straně dárců i příjemců, sama vidíte, jaký je tu cvrkot.

Nosí lidé do Šatníku věci častěji, když se u nás či ve světě něco stane? Nemám na mysli jen válku na Ukrajině, ale například i různé živelní pohromy, katastrofy.
Samozřejmě. Kdykoliv zmíníme, že jsou lidé v nouzi, zvýší se frekvence dárců. Ale pak existují mezní momenty, kdy lidé potřebují pomoci sami za sebe – bez nutnosti vnějšího apelu. Válka na Ukrajině je vlastně výborný příklad. Když začala, všichni jsme cítili potřebu něco udělat – ať už na protest, či z důvodu solidarity s lidmi, kteří prchali před válečným konfliktem. V den vypuknutí války jsme vyhlásili sbírku oblečení a za pár dní posbírali obrovskou horu různých svršků, skoro deset tun. Před dveře Šatníku jsme dávali krabice plné zimních bund a Ukrajinci i Ukrajinky si je vděčně brali.

Na jednu stranu jsme blahobytná společnost, na druhou stranu jsou mezi námi lidé, kteří nemají peníze ani na základní oblečení pro své děti. Říkám si, jak je to možné. Jde o problém legislativy, která se neumí o samoživitelky postarat?
Podívejme se na to čistě prakticky – po rozvodu nebo rozchodu zůstává v rodině jen jeden plat. Samoživitelé jsou chudobou ohroženi v mnoha zemích, nejen v Česku. Sociální systém se snaží tyto lidi podchytit, ale nenahradí vše. Polovina příjmů je totiž velká položka, s tím nehnete. Jenže samoživitelé bojují i s nízkou výší alimentů, kterými druhý rodič přispívá na domácnost. Často – a v drtivé většině jde o ženy – po rozpadu vztahu přijdou o střechu nad hlavou, musejí jít do komerčních a nevýhodných pronájmů. Podstatnou část svého měsíčního rozpočtu pak dávají na bydlení.

Uráží vás, když čas od času některý z politiků řekne, že si samoživitelky svoji situaci zavinily samy, protože si zkrátka „blbě vybraly chlapa“?
Tohle byl i důvod, proč jsem se do pomoci samoživitelkám pustila. Naštěstí dnes už podobné výroky politiků nezaznívají. Během posledních několika let se dokonce slovo „samoživitel“ dostalo do volebních programů, kde dříve nebylo. Teď už si podobný argument nikdo nedovolí ani vyslovit, zatímco dříve se takových výroků dopouštěli i politici, kteří měli termín „rodina“ jako svoji mantru. Problém byl, že za termínem „rodina“ viděli pouze maminku s tatínkem, tedy tzv. tradiční uspořádání. Jenže rodina je vlastně „jakékoli uspořádání“, kde může být dítě a pečující osoba – babička, děda, pěstoun či pěstounka.

Zmínila jste kamarádku, se kterou jste projekt rozběhly, jací další lidé stojí za Šatníkem?
Je nás parta pěti holek, které sedíme ve správní radě Nadačního fondu. Nicméně o údržbu a servis Šatníku se stará poměrně velký tým. Pravidelně se tu střídají naše dvě pracovnice, Lucka a Maruška, každý den nám také pomáhají dobrovolnice, Češky i Ukrajinky, přebírají oblečení a věší ho na štendry, obsluhují. Pracují za pevnou sazbu, tu si pak u nás vybírají prostřednictvím nákupu na Košíku a Rohlíku, podle svého uvážení.

Navštěvují Šatník i známí lidé?
Na sociální sítě dáváme i fotky našich dárců, často to bývají známé tváře. Pravidelnou dárkyní je například Martha Issová. Vím, že kdybych jí zavolala, aby mi s čímkoli kolem Šatníku pomohla, velmi ráda to pro nás udělá. Navíc žije na Praze 7 a faktor sedmičky, kde sídlíme, tu hraje velmi podstatnou roli. Speciálně v naší městské čtvrti je velké procento lidí, kteří jsou charitě nakloněni.

Byl prosinec v Šatníku něčím specifický?
Hodně si vážíme konkrétních vánočních dárků. Podzimní začátek školního roku a Vánoce patří k obdobím, která jsou pro rodiny samoživitelů extrémně náročná, i proto jsme rádi právě za dárky. Potkala jsem tu holčičku, která si vybírala plyšáky, aby si je pak odnesla domů. To mě dojalo, plyšáci přece patří domů. Navíc před Vánocemi se často ochladí, lidé potřebují teplé zimní oblečení. Frmol začíná už na podzim, samoživitelé a samoživitelky se „zateplují“, připravují na mrazy…

Martina Pártlová: Někdy bych se ráda trošku pohádala, ale partner nechce

Co naopak v Šatníku nejvíc chybí?
Často se to aktuálně mění, ale stabilně bychom potřebovali víc bot. A jsme vděčni nejen za hračky a sportovní potřeby, ale také za knížky, nádobí, klidně i použité, povlečení, ručníky… V podstatě cokoli, co tvoří základ běžné domácnosti – máme zájem nejen o drobné spotřebiče, ale i o nábytek. Ten přijímáme formou fotek, které publikujeme na našem FB, a zájemci se pak o dané kusy hlásí.

Když probíhaly první sbírky na Ukrajinu, lidé na sociálních sítích řešili, proč někdo dává do sbírek plesové a společenské šaty. Ale když se kolem sebe rozhlížím, tak Šatník nenabízí jen oblečení na běžné nošení.
Jistě, zrovna plesové šaty docela mizí, teď nám na štendru visí asi dvoje. Pochopte, chodí sem i české maminky, jejichž dcery navštěvují taneční, chystají se třeba na svůj první ples. A i Ukrajinky, které přišly do Česka, mají různé tematické plesové večery. U nás doma žily také dvě Ukrajinky, i díky nim jsem pochopila, že se v téhle situaci potřebují občas bavit… Boty na vysokých jehlách udáme asi trochu hůř, ale nakonec zmizí i ty – ženy se přece rády strojí. Strašně ráda věším oblečení na štendry, baví mě probírat se jednotlivými kusy oblečení, prohlížet si je – jako holku mě to dost naplňuje. (smích)

Občas se říká, že my Češi jsme tak trochu sobecká společnost, ale jakákoli katastrofa mě vždycky přesvědčí, že v momentech, kdy o něco opravdu jde, reagujeme rychle a dobře.
Když na konci února začala válka na Ukrajině, mluvilo se o tom, že se solidarita brzy přelije do nevole, či dokonce nenávisti. Tenhle jev se ovšem projevil v mnohem menší míře, než jsem čekala. Dárců je pořád velmi mnoho a lidí, kteří v přímém přenosu sledují, co se na Ukrajině děje, a chtějí nějak sami přispět a zapojit se, je také dost. Není dobré vnímat naši národní povahu jen skrze optiku sociálních sítí. Každodenní obraz v charitách našeho typu je naprosto jiný. Obrazu národa, který není štědrý, či je dokonce lakomý, prostě nevěřím. Sociální sítě nabízejí pouze určitou výseč reality, ne ucelený pohled na ni.

Dojal vás nějaký konkrétní dárce?
Často sem přicházejí celé rodiny, rodiče dbají na to, aby se jejich děti aktivně účastnily předání darů. To jsou nesmírně silné momenty, tušíte, co se v dítěti odehrává, když se musí vzdát své oblíbené hračky. A pozor – to není snadná věc, sami to známe. Nebo situace, kdy nějaký muž přiveze dětské kolo a předá ho konkrétnímu chlapečkovi, který na něm odjíždí. Dárce je viditelně pohnutý, protože možná ani nebyl připravený na situaci, že se setká s někým, komu udělá radost… Před pár dny přišla do Šatníku maminka, Češka, velmi skromně se ptala, jestli by tu nenašla dárek pro šestiletého syna, že má právě ten den narozeniny. Na stole náhodou ležela stavebnice Lega, měla jsem radost, že jsem ji mohla mamince rovnou podat. Rozbrečela se, plakala docela dlouho, protože to nečekala a byla zjevně dojatá. A já si uvědomila, že na podobné situace nebudu nikdy dostatečně připravená, dojetí a pláč se mě dotýkají, zvlášť když jde o relativní „hlouposti“, jako je dětská stavebnice. Pro ni měla toho dne cenu zlata. To byl skutečně mimořádně silný zážitek.

Před chvílí jste zmínila, že jste u sebe ubytovala dvě Ukrajinky. Jak vám podobná zkušenost změnila život?
Máme dvougenerační dům, tudíž nás to nijak nepostihlo, spíš obohatilo. Bydlely u nás dvě sestry s třemi potomky, spřátelili se s našimi dětmi. Jedna z žen se na konci června vrátila do Kyjeva, druhá zůstala u nás – odstěhovala se až před dvěma týdny, pronajala si v blízké vesnici dům, aby za ní mohl přijet zbytek rodiny. Nijak jsme ji k odchodu nenutili, ale chtěla se postavit na vlastní nohy, našla si i práci. Moje osobní zkušenost? Uvědomění si schopnosti přežít – sdílela jsem najednou dům s mimořádně houževnatými lidmi, nastavit si podobné zrcadlo bylo pro mě i moji rodinu poučné.

Jak soužití s ukrajinskou rodinou vnímaly vaše dcery?
Byly nadšené, dokonce nenesly úplně snadno, že vše skončilo a ukrajinská rodina se odstěhovala. Děti si společně hrály na trampolíně, běhaly po celém domě. Od začátku neměly problém s komunikací, dokázaly se velmi dobře dorozumět, tahle dětská schopnost nám dospělým trochu chybí. Věřím, že si zkušenost otevřených dveří odnesou dál do života.

„Stabilně bychom potřebovali víc bot. A jsme vděčni nejen za hračky a sportovní potřeby, ale také za knížky, nádobí, klidně i použité, povlečení, ručníky…,“ shrnuje co by v Šatníku nejvíc potřebovali Nora Fridrichová.Zdroj: Deník/Michal Fanta

U každé války člověk optimisticky předpokládá, že rychle skončí. Máme nový rok a s válečným konfliktem za zády jsme se už naučili žít.
Zvykli jsme si na válku i utrpení, ale v posledních týdnech jsem naplněná optimismem, je patrné, že charakter války se mění v náš prospěch, ve prospěch Ukrajinců a jejich spojenců. Věřím, že vyhrajeme – a mluvím záměrně v první osobě množného čísla, protože tuhle válku beru i jako naši válku. Domnívám se, že i my jsme její součástí, vnímám to tak, že Ukrajinci bojují i za nás. A jsem jim za to velmi vděčná.

Překvapilo mě, kolik lidí v souvislosti s válkou na Ukrajině reaguje tak, jako bychom s okupací neměli žádnou historickou zkušenost. Podle mne to ovšem nesouvisí jen s tím, že bychom se začali bát o svoje jistoty.
Nenacházíme se, alespoň ekonomicky, v době „hojnosti“, a tzv. pátá kolona hraje hru ve prospěch Ruska. Ne, nemyslím si, že je teď všechno špatně a bude ještě hůř. Mluvila jsem o určité životaschopnosti Ukrajinců – i my se od nich můžeme poučit a být stejně životaschopní. To je velmi prospěšné, čas hojnosti vám nikdy nikdo negarantuje. A druhá věc – ano, máme nějakou historickou zkušenost s napadením, vlastně velmi podobnou. Když vidím, jak se Ukrajina brání, přála bych si, abychom dokázali reagovat stejně statečně. Právě ta statečnost, kterou Ukrajinci na bitevním poli předvádějí, je pro nás i pro evropské země fascinující, koukáme na to jen s otevřenou pusou.

Evě Decastelo nová láska svědčí. Za rok má dole 13 kilo a nikdy nevypadala líp

Sleduji, jak vystupujete na sociálních sítích, a všimla jsem si, že mezi vašimi blízkými přáteli jsou i lidé poněkud odlišných názorů, než jaké prezentujete vy sama. Je to těžké vybalancovat? Spousta dlouholetých přátelských vztahů kolem mě se rozpadla – kvůli covidu, kvůli válce na Ukrajině, kvůli současné politice.
Ani já a moji přátelé nejsme vůči podobným věcem imunní a ano, naše rozpory se týkaly právě témat, která jste uvedla… Tedy – to je hodně těžká otázka. (dlouze se zamyslí) Víte, můžete se s někým, třeba i velmi blízkou kamarádkou názorově rozejít, polemizovat a nesouhlasit s tím, jak vystupuje ve veřejném prostoru. Ale přesto je fajn, když ji dokážete mít dál ráda, vážit si jí a dál se s ní scházet u vína, respektovat ji a ocenit, že se s vámi u skleničky zcela normálně a spontánně baví, jako kdyby dejme tomu covid ani ruská agrese nebyly.

Během pandemie se hodně lidí kolem mne chovalo občas i militantně, přesto jsme se na téma očkování nikdy nepohádali, vlastně jsem rozuměla jejich důvodům, proč „ano“, proč „ne“. Ale v otázce válečného konfliktu na Ukrajině některé reakce zkrátka pochopit nedokážu. Nebo spíš ani nechci.
Rozumím vám – ale ono asi nejde ani „o covid“ či „o Ukrajinu“, ale o to, jestli dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží, anebo jestli lež nazýváme „jiným názorem“. Když se podíváte na agendu dezinformačních serverů, najdete v ní právě zmiňovaná témata. Teď je to třeba Rusko, před tím covid, před pár lety migranti, ještě předtím „Norsko krade děti“. Tedy konkrétní témata, která dezinformační scéna uchopila – po anexi Krymu, kdy státy Evropské unie uvalily na Rusko sankce, a Rusko odpovědělo hybridním modelem dezinformační války. Podle mne už nejde o alternativní názory, ale skutečně o hranice mezi pravdou a lží. Nejtěžší na tom je, že podobné boje a bitvy se neodehrávají na bitevních polích, ale mezi přáteli, dokonce i v rodinách.

Jak to dělá, že je tak dobrá? Zorka Hejdová má přes 300 tisíc sledujících

Domácí bitvy se často týkají i voleb.
Ano, část politické scény a naší reprezentace si totiž cíleně témata dezinformační války vybírá. Pokud někdo z vašich blízkých podobné politiky volí, musí zákonitě docházet ke střetu.

V rodině tato témata řešit nemusím, ale někteří přátelé mi potvrdili – když vysvětlovali, proč volili ve volbách z mého pohledu nerespektovatelnou stranu –, že se rozhodli často jen podle jedné jediné konkrétní věci. Prý jim stačí, že se s daným politikem nebo stranou shodují v určitém tématu, pro ně ovšem zásadním.
Žijeme v tzv. postfaktické době. Není důležitý konkrétní fakt, ale co si o něm myslíme a jak se nám líbí. Dezinformační scéna skvěle dokáže vyhmátnout všechny neuralgické body a kontroverzní témata, cpe je do nás horem dolem. Dnes lze všechno zpochybnit, v debatách vedle vědce vystoupí člověk, který tvrdí, že země je placatá, a lidé mu přesto ochotně naslouchají.

Jak se těšíte na prezidentské volby?
To bude zajímavá podívaná, se vším všudy. A jsem zvědavá, co výsledek voleb o české společnosti vypoví. Nejsem si jistá, že ti, kteří volili v posledních dvou prezidentských volbách, by dnes volili úplně stejně. Přímá volba je těžká disciplína a my se jí teprve učíme. Jsme náchylní věřit jednoduchým pravdám a jsme občas značně ovlivnitelní. Takže – neočekávám souboj bílých rukaviček.

Patřím k lidem, kteří si poměrně živě pamatují tzv. televizní krizi a boj o nezávislost České televize. Trápí vás, že se poslední dobou do ČT leckdo strefuje?
Právě proto, že se veřejnoprávní média často stávají terčem dezinformační scény, jsou extrémně důležitá. Média a novinařinu, které se úzkostlivě drží pravdy a objektivity, si musíme hlídat, abychom o ně nepřišli. Ostatně smyslem demokracie je dostat se co nejblíže k pravdě – a mít možnost o ní mluvit.

Mluvíte o úloze žurnalistiky, proč jste se vlastně stala novinářkou?
To s tím úzce souvisí. Bylo mi dvanáct let, když přišla sametová revoluce. Do té doby jsme v pravdě žít nesměli, pohybovali jsme se ve státem organizované doktríně. Když režim padl, nastalo obrovské uvolnění. Tehdy pro mě novinařina symbolizovala spíš romantickou profesi – popisujete pravdu, stojíte na slušné straně a hájíte dobro před zlem. Tahle naivní, ale vlastně správná představa mých šestnácti – kdy jsem se definitivně rozhodla, že se přihlásím na žurnalistiku – mi přetrvala dodnes. A jsem ráda, že jsem tam, kde jsem.

Když do Šatníku věnovala vaše kamarádka – manželka politicky exponovaného a zároveň kontroverzního člověka – dárek, kolem jejího daru se vzedmula vlna nevole, jak prý od ní můžete vůbec něco vzít. Hájila jste ji. Přemýšlela jsem, jestli v nás stále nevězí pozůstatek komunismu, když automaticky předpokládáme, že každý člověk je zodpovědný za svého partnera, rodiče.
Vidíte, právě včera jsem si na tu situaci taky vzpomněla. Své kamarádky jsem se tenkrát zastala hlavně proto, že mě celá situace mrzela. Na druhou stranu – nic tragického se nestalo, lidé pouze vyslovili svůj názor. Zastala jsem se jí opravdu jako kamarádky. Ostatně i já jsem v minulosti čelila kritice za kroky svého partnera – a partnera si, na rozdíl od rodičů a sourozenců, skutečně vybíráme, měli bychom tedy být schopni chápat kritiku kvůli „špatné volbě“. A pokud se pohybujeme ve veřejném prostoru a naši partneři se v něm angažují, je to normální.

Herečka Tereza Bebarová: Pečení je trendy profese

A vy si dokážete představit, že byste žila s partnerem, který by nesdílel vaše politické názory a přesvědčení? Jsou lidé, co podobnou disbalanci neřeší.
A opravdu to neřeší? Já to považuji za zásadní věc, neumím si představit, že bych žila s někým, kdo by například volil extremistickou stranu. Upřímně, neznám nikoho, kdo by se do podobné situace dostal a byla mu jedno. Lidé, jejichž babičky a dědečci volí například extremisty, se s tím asi nějak smíří, berou to jako daný fakt, u partnerů je to přece naprosto jiné.

Víte, vyrůstala jsem v manželství přesvědčeného komunisty a přesvědčené katoličky, přesto si myslím, že jejich manželství bylo harmonické a naplněné.
To je zajímavé…

A naši byli schopni se na všech základních věcech domluvit, nehádat se. Byli jsme tři sourozenci, sestra a bratr navštěvovali hodiny náboženství, já už ne. Na vesnici, odkud pocházím, byly podobné rodinné konstelace a „domluvy“ úplně běžné.
Tomu rozumím, spousta lidí má nějaký světonázor, něco si myslí – o Bohu, o politice –, ale do svého partnerského života to nepromítají, své rozdílné názory tolik neprožívají. U mě je ale situace odlišná, politikou se zabývám i profesně, nemohu se od ní odstřihnout a je nemožné, že bych s partnerem neměla v těchto otázkách elementární shodu. Nejsem si jistá, že s manželem volíme stejně, ale základní světonázor máme identický. Volba konkrétní politické strany už nehraje roli.

Prostor Šatníku umožňuje, aby sem lidé nejen oblečení přivezli, ale podělili se i o příběhy s ním spojené.Zdroj: Deník/Michal Fanta

Takhle nablízko působíte velmi křehce, mnohem jemněji než v televizi. Na sociálních sítích na vás lidé občas agresivně reagují. Jste vůči tomu imunní, nebo jste si na podobné výpady už zvykla?
Nevadí mi to, ale ne všechno čtu. Podobné výpady mě spíš demotivují v touze na sociálních sítích existovat. Nechce se mi svým bytím v kyberprostoru umožňovat různým firmám jejich výdělky. Debaty na sociálních sítích jsem omezila, považuji je za ztrátu času.

Nezraňují podobné invektivy a výpady vaše blízké?
Robert to nečte a naše děti na sociální sítě nechodí.

Učíte tedy své dcery správně číst a interpretovat informace?
Jsou ještě malé, na sociálních sítích nejsou a profily nemají. Ale o základních věcech – o rozdílu mezi dobrem a zlem, zejména o schopnosti dobro a zlo rozlišit – se samozřejmě bavíme. Nejen o válce, ale i o osobní bezpečnosti. Aby, pokud jsou on-line, nesdělovaly, kde jsou, neposílaly fotky. Film V síti viděly i v necenzurované verzi.

Jaké další aktivity kromě rodiny vám zabírají čas?
Samozřejmě, že hlavně děti. (smích) Práce, rodina a Šatník, to jsou mé tři aktivity, víc už do svého života nenacpu.

Lenny: Agresoři si mě vždy vyhlídli, sebevědomí jsem si vybudovala až časem

Váš manžel je sportovní novinář, jste tedy sportovní rodina?
Ale ano, teď ovšem prožíváme období klidu. Jsem teplomilný člověk, na brusle mě nikdo nedostane.

Je důležité, aby se partneři navzájem zajímali o svou práci? Máte pocit, že rozumíte sportu, že jste v této oblasti lépe vybavená než manželky jiných sportovních fanoušků?
Kdepak. A upřímně – o práci se nebavíme zas tak často, možná i proto, že jsem sportovní novinařinou nepolíbená, spíš řešíme provozní věci, které se týkají naší rodiny.

Zatímco vaše práce je spojena s každotýdenní návštěvou studia, váš muž často cestuje. Nezávidíte mu?
Kdybych měla – čistě hypoteticky – přistoupit na to, že Robertovi něco závidím, zmínila bych, že komentuje události, jež nás naplňují nadějí a radostí, tedy naprosto pozitivními pocity. Kdežto já točím hlavně s politiky, vždycky někoho naštvu – ať už konkrétního politika, či jeho příznivce. Nikdy nevyhovím všem, v tom je moje práce víc obtížná. Zatímco Robert je pro diváky hrdina, vnímají ho skoro, jako by vítězný gól dal on, tak ho mají rádi.

Navíc se několik posledních let v rámci své profese zabýváte téměř pořád depresivními tématy… Vybavíte si i nějaký příspěvek, reportáž, která z této linie vybočila?
Přiznávám, že moje agenda je poněkud ponurá. Ale v našem pořadu se objevují i ironické a zábavné vtípky na účet politiků – což považuji za velmi ozdravné.

Alice Bendová má na Kanárech tři byty. Žít tam nechce, bude se tam ale vdávat

Jsou mezi politiky i lidé, které máte čistě osobně ráda? Tak, že kdybyste nebyla novinářkou, mohli by to být i vaši přátelé?
Mám ráda politiky, kteří nelžou, snaží se být poctivými a slušnými lidmi, mají za sebou třeba i příběh, který jejich morální integritu dokumentuje z minulosti.

Vadí vám, že je v české politice a veřejném prostoru tak málo žen?
Je to lepší, než bylo. V televizi pracuji už dlouho a vybavuji si reportáže, kde byli jen samí chlapi. Maskulinní monolit se nám naštěstí už trochu rozpadá. Ale v našem pořadu se snažíme, aby v něm vystupovaly ženy, aby nešlo jen o pánskou jízdu, aby to nevypadalo, že ženy nemají na nic názor a nic nevědí. Že se nederou do politiky? I tam se to zlepšuje. Na druhou stranu – i já se snažím veřejně vystupovat a do politiky jít taky nechci.

S čím vstupujete do nového roku?
Minulý rok byl naprostý zlom. Rok, kdy jsme pochopili, že i generace našich dětí zažije válku. Pro nás všechny to byl velký zásah do hodnotového žebříčku, hodnota života se vám najednou rozplyne před očima. Termín „válečné zločiny“ už najednou nebyl jen souslovím z učebnice. Vzpomeňte si na strašlivé záběry z Buče, podobné záběry z hlavy zkrátka nevymažete. Loňský rok byl pro všechny rokem velké změny a touhy bojovat o život. Mé přání do letošního roku se tedy týká i Ukrajiny – přeji si, aby válka skončila a Ukrajina vyhrála.