Nejsem šedivý muž s flekem na poklopci, říká moderátor Tomáš Zástěra

Média vás nazvala mládencem, který si konečně někoho našel. Jak se vás takové označení dotýká v dnešní korektní době?
Dnešní doba je dokonce až podezřele hyperkorektní. V řadě věcí je to asi i správné, ale na druhou stranu si myslím, že to škodí humoru a svobodnému myšlení. Člověk, aby si dával pozor na každé slovo, které by mohlo někoho urazit. Naopak na sociálních sítích dokážou být lidé zlí a napsat pod pseudonymem věci, které by vám do očí nikdy neřekli.

To platí i o bulváru, který může být dobrý sluha a taky zlý pán. Ale označení „starý mládenec“ vnímám jako humorné a až úsměvné. Je fakt, že když ho používala moje babička, tak jím většinou označovala podivné šedivé muže v ošuntělém oblečení a s flekem na poklopci. Já však vnímám, že se doba posunula a že jsem byl moderním starým mládencem. Teď mám navíc skvělou přítelkyni, takže jsem tuto nálepku radikálně sloupnul. (smích)

Zbožňovaný i proklínaný sporťák. Pavel Poulíček se po letech vrátil před kameru

Na podzim jste vydal knihu Opouštím ostrov. Kde se vzalo rozhodnutí, že ji napíšete?
Víte, je to zajímavé. Vždycky jsem totiž chtěl nějakou knihu napsat. Ten pocit, když držíte v rukou věc, která vás přežije, zanechá odkaz, který si někdo může přečíst za dvacet, padesát, sto let, je fascinující. Ale nikdy jsem k usednutí za psací stůl nenašel odvahu, respektive nedokázal zlomit prokrastinaci. Navíc jsem si kladl typicky chybné otázky: „Koho by má kniha zajímala? Co bych do ní měl asi tak dát?“ a podobně. Mé přání ale bylo nakonec vyslyšeno. z

Díky tomu, že jsem se zúčastnil soutěže Survivor a stal jsem se populárnějším, mě oslovilo vydavatelství, jestli bych nenapsal knihu povídek ze života. A to už byla výzva, kterou jsem nemohl nechat ležet, a pustil jsem se do toho.

Povídky vznikly na základě „pokladů“, které skrývala vaše domácnost. Byl jste překvapen, kolik jste toho nahromadil?
Jsem člověk pořádkumilovný. A snažím se čas od času některé věci třídit a vyhazovat, nebo ideálně posílat dál a tak je recyklovat. Ale stejně jsem vždycky překvapen, co všechno jsem schopen v poměrně krátkém časovém období nakumulovat.

Je to asi i dobou, kdy je tolik věcí, které si můžeme pořídit. A pojďme si říci, že velmi často i zbytečných. V posledních letech si cíleně vybírám jenom předměty, které potřebuji nutně. A ty jsou pak trvalejší, vydrží mi i mnoho let. Mezi moje nejstarší věci patří ty vzpomínkové. Fotky, knihy, drobné dárky. Ale bezpečně nejstarší je u mě doma květina. Klívie po babičce, které aktuálně bude něco kolem čtyřiceti let a o které je i jedna ze sedmnácti povídek v knížce.

Musel jste vnitřně bojovat, čeho se zbavit a co ještě nostalgicky nechat?
Jsem v rozhodnutích poměrně rychlý. Řídím se poučkou, že na všechno ve své podstatě existují pouze dvě možnosti – ano, nebo ne. A když už se do takového úklidu a třídění pustím, jedu touto metodou. Dlužno ale říci, že občas vyhodím i něco, čeho třeba po půl roce lehce lituji.

Roman Šebrle o svých kolegyních: Eva a Soňa nejsou konkurentky, každá je jiná

Díky hromadění věcí si ale vybavíme, co by jinak zůstalo zapomenuto. Takže mít takovou půdičku à la muzeum našeho života vlastně není od věci…
Všechno má jisté výhody a nevýhody. I hromadění maličkostí. A někdy se až po letech ukáže, proč jsme nenašli sílu se něčeho zbavit. Až při psaní knihy jsem si říkal: „Chlapče, ještě že jsi nebyl tak aktivní a všeho se nezbavil.“ (smích) Přitom jsem měl už mnohokrát nutkání vše nepotřebné vyházet. Nicméně takovou „půdičku“ à la muzeum života mám na chalupě. Tam si i některé věci, jako loutky nebo dekorační předměty, sám vyrábím a sám pro sebe je i vystavuji.

Tahle kniha by pro mladé, kteří tráví hodně času před monitory, mohla být motivační. Díky ní třeba zjistí, že toho víc zažijí venku.
Já mám pocit, že se člověk nutně dostává do věku, kdy má pocit, že jeho generace měla jiné a lepší dětství. Co z nich asi vyroste, když mladí tráví svůj čas takto? A myslím, že každý si musí projít nějakou cestou, která ho zavede tam, kde má být. Rodiče mě také nutili jezdit na chalupu. Přitom já měl touhu zůstávat doma u počítače a kamarádů, neblbnout někde na venkově na zahrádce.

No a ejhle, je mi třiačtyřicet a na chalupě trávím každý možný víkend. Stříhám keře, sekám trávu, vyrábím v dílně, sedím u krbu. Dospěl jsem k tomu. Sám. Takže nevím, jestli má kniha otevře oči mladé generaci, ale budu rád, když se u ní pobaví a třeba si řeknou, že by něco podobného taky někdy rádi zažili.

Jaký jste byl v době dospívání?
Jako mladý chlapec jsem byl vcelku podnikavý. Mám tím na mysli, že jsem pořád něco vymýšlel. Snažil se tvořit. Kreslit, psát, dělat nějakou hudbu, bavit přátele, vymýšlet vtipy. Vidět svět jsem úplně netoužil. Nejsem příliš cestovatelský typ a taky se na mně možná podepsalo deset let v komunismu.

Po revoluci jsem neměl rád, když jsem si v cizině připadal jako chudý příbuzný, který si nemůže nic dovolit, i ten pocit, kdy se na nás dívali jako na Čechy s řízkem v pytlíku. Možná proto jsem nebrouzdal po planetě, ale spíš po naší vlasti. Rozhodně však můžu tvrdit, že jsem šel do spousty věcí i přes rizika a tato cesta se pro mě častokrát ukázala jako ta správná.

Mediálně jste se vyšvihl díky soutěži Survivor. Co jste si z ostrovů v Dominikánské republice přivezl?
Například jutový pytlík s různými předměty, které jsem v soutěži používal. Vyrobil jsem si tam z hřebíků, které jsem rozklepal sekerou, dva nože na kokos a řezání provázků. Ty si jednou chci vystavit v novém bytě, abych si vždycky vzpomněl, jak se dá žít s málem a člověk to i tak dokáže zvládnout. A na chalupě mám batoh a boty, které jsme v Survivoru dostali. Takže každá vycházka se stává i částečně nostalgickou vzpomínkovou akcí.

A co jste si přivezl nehmotného, nicméně zásadního?
Větší odolnost vůči stresu. Toleranci k nudě, nekonečnému čekání, ostatním lidem a jejich zvláštnostem, hladu a k nevědomosti, co mě čeká. Taky jsem zjistil, jak složité životy vlastně vedeme. Na ostrově totiž žijete primitivně. Snažíte se akorát sehnat jídlo, vyjít s ostatními členy kmene a nějak se vyspat.

Po návratu na mě dolehly běžné povinnosti jako placení účtů, denní rutina, úklid, mobilní komunikace, sociální sítě, zprávy z televize a jiných médií. A až pak jsem si uvědomil, že ten pravý Survivor jsou naše běžné životy, které mohou být častokrát těžší než přežívat v džungli. A to svou komplikovaností a množstvím podnětů, které musíme denně zvládat.

Jak moc vás reality show poznamenala?
Soutěž mě poznamenala pozitivně, ale jak to tak bývá, i negativně. Mezi pozitiva řadím výše zmíněné zlepšení tolerance vůči běžným stresorům, dočasný příval popularity tím, že mě lidé více poznali i více pracovních příležitostí. Negativa jsou pak opakem některých pozitiv. Třeba že kvůli množství práce má člověk méně volného času, musí stíhat a dodávat několik věcí najednou a pak snáz spadne do stresu a diskomfortu.

Příval popularity zase znamená, že některým lidem musíte dokazovat, že jste pořád ten Tomáš, který má své pevné hodnoty a postoje, a že ho pomíjivá sláva z televize nezměnila. Poslední negativum je zranění kolene, kvůli kterému jsem ze soutěže musel odejít a které mě trápí dodnes.

Kus loňské zimy jste díky Survivoru strávil v teple. Nemáte chuť pláchnout do teplých krajů?
Mám zimu rád. Ne tak jako jaro nebo léto, ale nacházím na každém ročním období jeho interesantní rysy. Líbí se mi, když venku sněží a já sedím na chalupě u teplých kachlových kamen a dívám se z okna. Když sníh na vycházce křupe pod nohama a krajina je nezvykle tichá. Vánoční svátky i příchod jara po mrazivých dnech. Teď jsem se trochu rozněžnil (smích), ale ano, tak to mám.

A dlouhodobý pobyt v neustále stejném podnebí, kdy jste v moři každý den, myjete se slanou vodou, čistíte si zuby slanou vodou a přes den je neustále vedro, mi bohatě stačil. Na dlouhou dobu. Takže pláchnout někam za teplem letos nehodlám.

Po návratu ze soutěže jste začal být aktivní na Instagramu. Je to váš deníček na vzpomínky?
Spíš nástěnka. Do deníku si zpravidla píšeme věci intimní, vzpomínky, které nedáváme na odiv všem. Mám pocit, že sociální sítě jsou spíš přikrášlená realita našich životů. Dáváme tam věci krásné a milé. Je hezké zavzpomínat si na Instagramu, ale do našich životů patří i věci smutné a nehezké. A i ty by v našich „deníčcích“ měly být. I na ně bychom měli vzpomínat, protože utvářely naši osobnost, životní cestu. A to většinou sociální sítě nesplňují.

Leoš Mareš cvičí i v šest ráno, hlídá si stravu a říká: Jdu z extrému do extrému

Na Instagramu děláte reklamu na menstruační kalhotky. Jak jste k takové spolupráci přišel?
Spolupráce si vybírám poměrně pečlivě. Většinou podle toho, jestli mě napadne vtipná cesta, jak danou věc propagovat. Pak jsou samozřejmě i „bohulibé“ a charitativní projekty, kde je to lehce jinak a dělám je proto, že jim fandím a chci pomoci.

U menstruačních kalhotek přišla nabídka, že bych mohl být první muž, který by s nimi dělal spolupráci. Napadla mě i cesta, jak k tomu přistoupit, tak jsem nadšeně kývl. Navíc maminka je bývalá porodní asistentka, proto mám k těmto tématům odjakživa blízko. A téma ženské menstruace bývá často, i v dnešní době, považováno za lehké tabu. To jsem touto spoluprací chtěl, aspoň částečně zlomit.

Někdo si ale řekne, že si pro peníze klidně nasadíte spoďáry na hlavu. Ta co přijde příště?(smích) Když vidím potenciál, nasadím si klidně spoďáry na hlavu. Já totiž nemám pocit, že komično nutně vede k degradaci a dehonestaci. Myslím, že se potřebujeme smát. A taky nemám pocit, že bych měl za každou cenu působit důležitě a vážně. Hlavně proto, že takový nejsem.

Babička mi říkávala, že s těmi scénkami, co dělám, jednou skončím v cirkuse. No a vidíte, moc se nepletla. (smích) Když se někdo zasměje tomu, co jsem udělal, jsem spokojený. A to tak, že mi ani několik hejtrů tento pocit nepokazí. A co bude příště? To nevím. Ale pokud to někomu pomůže, někoho rozesměje nebo někoho přiměje k zamyšlení, tak to může být skoro cokoli.