Co přesně znamená, že si dáváte v Ulici pauzu?
Není to pauza, říkám tomu méně intenzivní odpočinkový čas, a jsem moc ráda, že mi v tomto ohledu vyšli v Ulici vstříc, protože bych se z ní nerada ztratila. Chtěla jsem jen víc času na divadlo a další projekty, taky myslím, že je fajn, když nebudu chvilku tolik vidět, protože i nejlépe propečená husička se přejí. Znáte to. Na chvilku se tedy stáhnu a třeba se s nějakým hezkým příběhem zase vrátím.
V Ulici jste osmnáct let, což není úplně obvyklé. Co vás tam drží?
Jsou to určitě lidi. Nejenže jsem vždycky měla kliku na skvělé herecké kolegy, ale i na lidi ze štábu – scenáristky, kostymérky, maskérky a další. Nerada bych na někoho zapomněla… Atmosféra je tam velmi přátelská, což potvrzují i kolegové, kteří do Ulice postupně přicházejí.
Překvapilo vás samotnou, že jste v seriálu vydržela tak dlouho?
Když jsem začínala, měla jsem velkou roli v jiném seriálu a Ulici jsem vzala jen jako doplňkovou záležitost. (smích) Ten seriál pak ale rychle skončil a moje postava v Ulici se naopak začala rozvíjet. A musím říct, že mi scenáristé připravili moc hezké herecké příležitosti.
Je v Ulici ještě někdo déle než vy?
Jsem tam od třetího natáčecího dílu. (smích) Vím, že je tam ještě dlouho Jarka Obermaierová, Vašek Svoboda… Nevím ale, jestli také od třetího natáčecího dílu jako já. To vám neřeknu. Myslím si, že mnoho kolegů, kteří tam přišli na chvíli, by klidně rádi setrvali i déle.
Ljuba Krbová o pauze v seriálu Ulice:
Stále se ještě věnujete bojovému umění?
To je také moje trvalka. Jsem běžec na dlouhé tratě. (smích) Věnuji se mu ještě déle než Ulici, od roku 1997. Praktikuji ho hlavně v soukromí, a pokud na veřejnosti, pak většinou jde o akce navázané na konkrétní exhibici, kterou dělám. Třeba když se otevírá japonská zahrada, nebo jsou dny asijské kultury a někdo si na mě vzpomene. Pak vezmu meč a jdu. (smích)
Jak často cvičíte?
Cvičím každý den, je to moc fajn na kondičku. Mám už svoji vlastní sestavu, kterou jsem se naučila u svého mistra v Číně a ta mě drží v takovém stavu, v jakém bych si přála být, co nejdéle. Je to určité kondiční cvičení, které je hezké v tom, že se nikdy neomrzí, protože nikdy nedosáhnete úrovně, abyste měli pocit, že je sestava dokonalá. Vždy když se k ní vrátíte, zjistíte, že můžete jít dál a dál. To je na tom moc fajn.
Spousta vašich kolegyň dělá jógu, pilates… Nezlákaly vás, abyste to také zkusila?
Když se mám někde dobře, nepřepřahám. (smích) Takže zůstávám u svého.
Jde někdo v rodině ve vašich stopách? Uvidíme někoho v herecké branži?
Moje dcera je advokát, takže tu určitě ne, a můj vnuk momentálně aspiruje na mladého přírodovědce. Dcera mi dnes akorát přeposílala konverzaci, kde se bavili o červených a bílých krvinkách, a on říkal, že se nesmějí zvrhnout v anarchisty, že pak to není zdravé. (smích) Takže doufám, že naše rodina bude mít jednou ve vitrínce Nobelovu cenu za nějaké přírodní vědy. Podotýkám, vnukovi je pět let. (smích)
