Kliknutím zvětšítePůvodně jste vystudovala podnikovou ekonomiku na VŠE. Hned poté jste šla učit. Co se stalo?
Po vysoké škole jsem hledala práci a nabídli mi místo učitelky. Tenkrát jsem to vzala jako dočasnou záležitost. Budu pracovat rok ve školství a mezitím si najdu něco jiného. A ejhle. Zamilovala jsem se. Brala jsem učení jako poslání. Bavilo mě předávat studentům vědomosti a kus sebe. Školní rok byl vždy velmi pestrý. Nikdy to nebylo stejné. Měla jsem ohromnou svobodu v tom jak a co učit, bylo to velmi kreativní. Učila jsem všechny odborné předměty jako účetnictví, ekonomiku nebo marketing od prvního do čtvrtého ročníku. Devět let jsem byla třídní učitelkou. Měla jsem svou práci ráda.
Objevila jste tak v sobě nějakou dávnou touhu?
Možná ano. Jako malá holka jsem chtěla být popelářem a pak mě omámila myšlenka být paní učitelkou, která se mě držela mnoho let. Vždy mě ale přitahovaly horoskopy. Už jako malou. Hodně jsem je četla v maminčiných časopisech, zkoumala jsem různá znamení. Pak mě to najednou pustilo a objevilo se až v dospělém věku. Takové volání mého snu.
Jako třídní učitelka jste byla oblíbená. Studenti vás brali a svěřovali se vám, to není jednoduchá role…
Musela jsem se to naučit. Udělat jakousi pomyslnou hranici, abych se nenechala vtáhnout příliš hluboko do jejich osobních problémů. A tam už se začal projevovat můj sklon pomáhat druhým a nějak je terapeuticky vést. Nebylo to lehké.
Co řeší třídní učitel se středoškolským studentem?
Záleží na učiteli. Někdo neřeší nic a zajímá se jen o omluvenky a zameškané hodiny. Empatický učitel řeší nejen třídnické problémy, ale i záležitosti individuální. Já jsem komunikovala nejen se studenty, ale i s jejich rodiči. Když jste s nimi téměř celý den, protože mají výuku od osmi do tří, dozvíte se spoustu věcí, které rodič třeba vůbec neví.
Jaký případ vás nejvíce za dvacet let trápil?
Například jedna má studentka, která trpěla poruchou příjmu potravy. Protože jsem si tím kdysi sama prošla, měla jsem velkou potřebu jí pomáhat. To byl jeden z případů, kdy jsem pochopila, že moje role je jiná. Že se do toho nemůžu tolik pouštět.
Vyřešilo se to?
Nevím, jak je na tom teď, protože už dávno odmaturovala. Když jsem ale na problém přišla, snažila jsem se udělat maximum, aby to dobře dopadlo.
Když jsme chodily do školy my dvě, byl učitel autoritou. Dnes je to jinak. Někteří rodiče chodí do školy plísnit učitele za to, že dávají jejich dětem pětky…
Je to trend téhle doby. Generace současných dětí je jiná. Děti teď mají jiné podmínky, jiné zázemí, nejsou zvyklé si věci vybojovat, mají v uvozovkách vše zadarmo. Jsou takhle zvyklé od rodičů. Spoléhají, že všechno vyřeší za ně. Nejsou samozřejmě takoví všichni, což mě moc těší, ale většina ano. Samozřejmě existují rodiče, pro které je dobrý učitel autoritou a předávají to svým dětem, ale je jich málo.
Chodili rodiče i za vámi s tím, že jste dala někomu špatnou známku?
Nebylo to časné, ale setkala jsem se s tím. Měla jsem studenta, který se celé čtyři roky absolutně nesnažil, zkrátka na to kašlal. Přestože jsem to neustále říkala jemu i jeho rodičům, ke konci jeho čtyřletého studia za mnou přišla jeho maminka s bonboniérou, zda bych to mohla „nějak udělat“. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tady se nemá snažit ona, ale její syn. Tak zase odešla domů.
Kdy se ve vás zrodila myšlenka na odchod ze školství?
Zrálo to ve mně dlouho. Začala jsem se velmi věnovat studiu toho, o čem si povídáme, a zjistila jsem, jak moc mě to naplňuje. Pak přišel zájem o Bachovy esence i astrologické rozbory z rodiny, od známých a kamarádů a já si řekla, že bych to moha zkusit. Velmi tomu napomohlo i to, že jsem se posledních pár let začala ve školství cítit tak trochu vyhořelá. Tak jsem šla.
Jak dlouho vám tento krok trval? Někteří lidé by chtěli změnit život, zaměstnání, ale trvá jim to mnoho let a někteří z nich to z obavy neudělají nikdy.
Intenzivně jsem o tom přemýšlela dva roky. Tečku za tím udělal covid. Online jsem učila z ložnice od osmi do dvou hodin každý všední den. Více méně bez přestávky. V tu dobu jsem měla maturitní ročník a vedla jsem studenty ke dvěma předmětům k maturitě. Měla jsem toho naloženo příliš a pak už jsem si řekla dost!
Spousta lidí má pocit, že se učitelé mají báječně. Mají dva měsíce prázdnin, pracují od osmi do dvou, doma maximálně opraví pár písemek. Jak vypadá skutečnost?
Je to individuální. Záleží na tom, jaké třídy kantor učí, co učí, jak ke své práci přistupuje. Já jsem učila široké spektrum předmětů, kde se neustále něco mění. Příprava pro mne tedy byla vždy dost náročná. Každý večer jsem trávila přípravou na druhý den. Připravit pro děti práci, prezentace a mnoho dalšího. Za dvacet let jsem téměř neměla volné nedělní večery. Ale tohle jsem si vybrala.
Měla jste strach opustit zaměstnání?
Rozhodně! Strach mě držel na uzdě dost dlouho. Řešila jsem, jak to v konečné fázi přijme rodina, okolí, zda se uživím. Zkrátka to, co zřejmě prožívá každý člověk, který odejde ze zajetých kolejí do něčeho naprosto jiného a nového. Říkala jsem si ale, že pokud mi tohle nevyjde, mám se kam vrátit. Budu znovu učit nebo vést účetnictví, psát podnikatelské záměry nebo cokoli z oblasti ekonomiky. S tím jsem do toho vlítla.
Co na to řekl váš muž, když jste poprvé přišla domů s tímto záměrem?
Ze začátku to vůbec nebral vážně. Bral to jako stěžování si na to, že mě to v práci už nebaví a že si najdu jiné zaměstnání. Myslím, že zpočátku rozhodně nepočítal s tím, že mě terapeutická činnost bude živit.
A jak to vypadá dnes?
Můj muž je součástí týmu. Vystavěl mi webové stránky, grafiku, fotografie a v současné době rekonstruujeme prostory pro terapie. Myslím, že ho to pohltilo stejně jako mě.
Dá se říci, že po čtyřicítce jste začala žít svůj pracovní sen. Jak se cítíte?
Jak Alenka v říši divů. Mám pocit, že jsem v pohádce a plní se mi sny. Ano, občas přijdou obavy a nejistota, ale celkově je to osvobozující, inspirující a obohacující.
Jak teď vypadá váš pracovní den?
Každý z nich je jiný a to se mi moc líbí. Ta svoboda a pestrost. Většinou je to tak, že ráno obstarám děti a jdu si s manželem zacvičit a pak už na mě čekají klienti. Někdy začínáme regresí, jindy párovou terapií nebo přijde maminka se synem či dcerou nebo připravuji horoskopy.
Mluvíte o regresi. Co to znamená?
Jde o regresní terapii. Psychoterapeutickou metodu, kdy s klientem řešíme vše, co ho trápí. Velmi jednoduše a stručně se to pokusím popsat. Nejprve udělám s klientem anamnézu na základě rozhovoru a pak ho uvedu do hladiny Alfa. To je stav podobný meditaci nebo usínání. Hledáme situaci, kterou prožil a na základě této situace se vracíme zpět do minulosti a pátráme po začátku problému. Poté se ho snažíme odblokovat. Tímto způsobem se díky regresi pracuje na potížích, které klient má.
A pokud jde o tvorbu horoskopů?
Zpracovávám i astropsychologické rozbory podle přesného data narození klienta a místa. Tyto horoskopy napomáhají na životní cestě klienta. Na základě rozboru a poté rozhovoru se díváme na to, zda žije dle dispozic, které v tom horoskopu mám. A pokud má nějaké obtíže, nemoci, situace, se kterými není spokojen, hledáme, kde je cesta, jak na sobě pracovat. Zpracovávám horoskopy pro jednotlivce, partnery, děti. U dětí se dá krásně poznat, jaký styl učení jim například bude vyhovovat, jaké zázemí potřebuje, zda preferuje pravidla, nebo například benevolentnější výchovu. To vše je tam vidět. Lidé mají také velký zájem o individuální horoskopy. Chtějí se podívat na konkrétnosti, o kterých třeba ani nevěděli.
Jaké spektrum lidí k vám přichází?
Více chodí ženy. Mám ale několik klientů - můžu, kteří chodí dlouhodobě a chtějí řešit své vztahy. Některým je například nad šedesát let a řešíme panické ataky. Hodně komunikuji s rodiči a jejich dětmi, které mají v této postcovidové době spoustu problémů. Tady je nutné komunikovat nejen s dítětem, ale i s jeho rodičem. Jinak se problém nikdy neodstraní.
Co tedy dnešní společnost nejvíce trápí?
Vztahy. Nespokojenost člověka sama se sebou. S tím, jak vypadá, jaký je, co se mu děje.
Čím myslíte, že to je? Že jsme tak nespokojení?
Myslím, že na sebe klademe velké nároky. Chceme být dokonalí, mít dokonalou postavu, hodně peněz, skvělý vztah s rodinou. To ale není stoprocentně reálné. Jsme jen lidé. Neměli bychom se nechat zatáhnout do toho „umělého“ světa, který nám toto všechno nabízí. Je to těžké a někteří lidé jsou příliš citliví. Bohužel, v tomto případě se velmi pereme s tím, jaký pohled na život nám nabízejí časopisy, sociální sítě a podobně. Například fotoshop je mocná zbraň. Dokáže udělat z „normální“, přirozeně krásné ženy, supermodelku s nereálnými mírami. To dokáže velmi ublížit.
Původním vzděláním jste ekonom. Kde jste načerpala vzdělání k tomu, co dnes děláte?
Mám za sebou kurzy Bachových esencí a regresní terapie u Markéty Humplíkové. Astropsychologii jsem studovala v Chomutově u Radima Žáčka a stále pokračuji dál. Vzdělávám se ve svém oboru u výborných lidí a profesionálů.
Když se ohlédnete zpět a podíváte se na tuhle obrovskou změnu ve svém životě, jak ji dnes hodnotíte?
Je to naprostá svoboda. Něco, co jsem nikdy nezažila. Jsem svým vlastním pánem. Zodpovídám za všechno, co udělám. Je to moje „poprvé“ a velmi si to užívám. Ráda bych své znalosti a dovednosti prohlubovala dál, rozvíjela se a mohla i díky tomu pomoci ostatním. Jsem šťastná, že ke mně nachází cestu čím dál více lidí a každý z nich přichází s něčím jiným a novým.
Autor: Zlata Biedermannová
18
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
