Být neustále online je samozřejmost a nebo spíše už „zlozvykem“ téměř každého rodiče. Mnozí snídají, obědvají a usínají s mobilním telefonem. Mobil pak nesmí chybět ani při čekání na zastávce hromadné dopravy, při sportování a i dalších činnostech.

Potřebují děti technologie jako přípravu do virtuálního prostoru?
Předškolní děti rozhodně nemají žádný důvod, proč by se měly připravovat na digitální svět skrz digitální technologie. Není to jako například krasobruslení, kdy musíte tělo připravit na určité pohyby a trénovat od raného věku. U digitálních technologií je to přesně naopak.

Takže by rodiče měli děti držet od technologií co nejdéle?
Obecně platí, že čím děti začnou s technologiemi později, tím je to pro ně lepší. Předškolní děti se učí vnímat svět přes své tělo. Celkový rozvoj těla a mozku je pro ně velmi klíčový. Například rozvoj hmatu je velmi důležitý pro mozek. Z toho vyplývá, že pokud rodiče chtějí mít doma dobrého IT technika, nebo člověka používajícího kreativně technologie, musí mít dobře vytvořený základ. A ten se nevytvoří v online prostředí.

Existuje určitá věková hranice, kdy pořídit dítěti chytrý telefon?
Ta hranice je daná spíše sociálně. Rodičům na besedách vždy zdůrazňuji, že čím déle pořízení telefonu vydrží, tím je to pro dítě lepší.

Kdo je Jan Kršňák?
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Je odborníkem vztah mezi dětmi a moderními technologiemi. Je také zklidňovatel digidětí a digidospělých. Založil webovou stránku digideti.cz, kde se výše zmíněné problematice věnuje. Pořádá na téma „soužití“ s moderními technologiemi a jejich nástrahami besedy. Za velmi důležité považuje vybudování důvěrného vztahu mezi rodiči a potomky. Jiná kontrola činnosti dětí na internetu a sociálních sítí defakto neexistuje. Je autorem příočky k digitálním časům s názvem Hra s jednoduchostí života. Kromě toho se věnuje alternativnímu vzdělávání.

Spousta rodičů či prarodičů dětem kupuje mobilní telefon prvňáčkům za vysvědčení. Je to dobrý nápad?
To, co jste popsal, existuje a děje se to. Děti se již netěší do školy kvůli nové brašně, kamarádům, ale že dostanou telefon. Přitom pořízení mobilního telefonu dětem je z převážné většiny dané strachem rodičů. Z nějakého důvodu jsme vytvořili společnost, která se bojí nechat děti o samotě venku. Z hlediska unášení dětí, které se v Česku děje jen velmi zřídka, se jedná o nesmyslnou věc, nesmyslnou motivaci. Rodiče se domnívají, že pořízení mobilního telefonu uleví rodičům od zmíněného strachu, přitom dorazí jiné.

Které máte na mysli?
Například co dítě na internetu hledá, jaký obsah si prohlíží, s kým si píše, co komu posílá a podobně.

„Kazí“ tedy rodiče své děti, když jim pořizují tablety a chytré telefony?
Pro vývoj dítěte to není úplně ideální, ale neřekl bych, že tím děti kazí. Otázka je to mnohem komplikovanější, jelikož žijeme v naprosto digitální společnosti. Většina dětí si navíc hraje s mobily, které patří rodičům. Děti zkrátka odkoukávají zvyklosti rodičů.

Nastavují rodičům děti zrcadlo?
Ano. Děti to vidí u rodičů, jak tráví čas u počítače. Děti to odkoukávají. Navíc řada lidí v dnešní době pracuje z domova, jenže děti nevnímají rozdíl mezi prací a zábavou nevnímají. Pro ně je hraní hry práce. Je tedy potom otázkou, jak jsou rodiče spokojeni se svým užíváním technologií.

Nicméně když už se rodiče rozhodnou pořídit svému potomku telefon, na co by neměli zapomenout?
Regulace obsahu dává smysl v sedmi až osmi letech. Poté přestává fungovat. Navíc děti, když jsou již větší, dokáží si založit na sociální síti další účet. V praxi to pak běžně funguje tak, že jeden účet je pro rodiče, druhý je ten, kde se komunikuje například o sexu a tak dále.

Stane se z internetu pro budoucí generace naprosto samozřejmá věc jako je procházka po lese?
Rozhodně. Internet je pro děti naprosto skutečná věc jako třeba lev. Děti v tomto směru rozdíl nerozlišují. My jsme poslední generací, která si pamatuje, že internet se dá vypnout, že lze odjet na dovolenou a na tři dny vypnout mobilní telefon. Je dost možné, že děti budou vyrůstat v mnohem více virtuálnější a digitální době než my. Proto není rozhodně kam spěchat s pořizováním technologií. Virtuálního světa si užijí až až.

Měli by rodiče dětem nastavit určitá pravidla pro používání technologií?
Celý problém virtuálního světa je tréninkovou plochou, jak si vytvořit vztah s dětmi a jak budovat důvěru. Je vhodné, aby se na této rodinné dohodě podílelo i samo dítě. Najednou totiž bude cítit, že může něco ovlivnit, že není jen tím členem, které se tahá za ručičky a musí jen poslouchat. Nejméně důležité je, aby rodinou dohodu dodržovali i dospělí. Pokud je zakázané používat mobilní telefon při jídle, pak musí dodržet i dospělí. Jinak pravidla nikdy fungovat nebudou.

Co je klíčem k „ohlídání“ dítěte před hrozbami virtuálního světa?
Jednoznačně důvěra. Od raného školního dává smysl si k dětem sednout a nechat si odvyprávět, co se na internetu odehrává. Je velmi důležité, aby rodiče projevili zájem. Tím se buduje důvěra a skrz důvěru pak budujeme u dětí sebedůvěru. V žádném případě by rodiče neměli dávat najevo, že je tyto věci, i když jim nerozumějí, nezajímají.

Jakých chyb by se rodiče měli vyvarovat? Je nutná kontrola mobilu, účtů či konverzací?
Kontrola nedává smysl. Jiná ochrana než důvěra není. Rodiče mohou do telefonu nahlédnout, vždy se svolením, jen do puberty. Stejně tak nikdy by neměli rodiče lézt puberťákovi na sociální sítě, komentovat jeho věci, či kontrolovat účet a konverzace. Příliš kontrolované děti se na internetu chovají daleko více rizikověji, jsou náchylnější k manipulaci, nemají sebedůvěru a v případě potřeby ani důvěru jít se poradit s rodičem. Opakuji se, ale nejlepší a nejúčinější cesta je budování důvěry. Dítě musí mít v rodičích oporu, že pokud se něco stane, může za ním přijít, poradit se, vyřešit problém bez hrozby trestů.

Když důvěra mezi rodiči a dítětem není, je možné poté nějakým způsobem zjistit, že se děje něco špatného?
Technicky asi ne. Právě ty rizikovější konverzace se odehrávají na těch jiných účtech, o kterých rodiče nevědí. Je poté velmi důležité dítě ujišťovat, že ať se děje cokoliv, může požádat o pomoc.

Letní seriál Deníku

Zdroj: DeníkCo to je?

Jedná se o seriál Deníku, který se zabývá rozdílným světem dětí a rodičů. Vychází z dotazníku Deníku, v němž jsme získali přes čtyři tisíce odpovědí od našich čtenářů i školáků, a z dalších podnětů. Jako nit se seriálem povinou témata spojená s partnerským filmem Spící město režiséra Dana Svátka, který pojednává o světě, kde rodiče usnou a děti si musí poradit sami ve světě, kde žijí jen ony samy a dospělí bez dětí.

Kdy seriál vychází?
Každé úterý, středu, čtvrtek a sobotu v tištěném Deníku. A to až do konce prázdnin. Doprovázen je i sérií rozhovorů a témat v magazínech a celý jej najdete na denik.cz.

Na čem je seriál a celý Letní deník postaven?
Seriál Rodiče a děti má pět pilířů: 1. Tematický blok věnovaný vždy fenoménu ze života dětí, dospělých, jejich vzájemnému vztahu či rozdílnému pohledu na problém. 2. Seriál rozhovorů s herci a osobnostmi spojenými s filmem Spící město o fenoménech popsaných v tematickém bloku. 3. Střípky z natáčení Spícího města. Ale i z knihy Martina Vopěnky a míst, kde se film točil. 4. Píšu Ti. Projekt dopisů dětí rodičům a prarodičům. Píší je pro nás jak známé osobnosti, tak čtenáři (více na straně 10). 5. Společná zábava u více křížovek a testů, které vycházejí vždy jak na webu denik.cz, tak na straně 12. Součástí bude také čtenářská soutěž.