Se svým zábavným pořadem ,,Všude dobře, tak co doma?” zavítal do Holýšova Tomio Okamura, česko-japonský podnikatel a viceprezident a tiskový mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur.

Narodil se v Japonsku, kam se přestěhovala jeho česká matka po svatbě s Japoncem. Do tehdejšího Československa přicestoval v šesti letech, část dětství strávil v dětském domově, v mládí pak pracoval v Japonsku mimo jiné jako popelář a prodavač popcornu. V jedenadvaceti letech se rozhodl zkusit štěstí v České republice. Začal jako turistický průvodce pro japonské skupiny a následně začal v cestovním ruchu úspěšně podnikat na vlastní pěst.

Okamura se věnuje celé řadě činností. Je majitelem cestovní kanceláře Miki travel, vlastní prodejnu a velkoobchod s japonskými potravinami, vydává časopis Pivní magazín, je autorem úspěšné knihy Tomio Okamura – Český sen a účinkuje v televizní reality show Den D jako jeden z investorů.

Vaše maminka pochází z Československa a tatínek z Japonska. Nosíte v sobě nějaké typické vlastnosti těchto národů?

Upřesnil bych, že tatínek je napůl Japonec a napůl Korejec a maminka pochází z Moravy. Proto jsem z větší části Čech. Mám v sobě jednou tolik české krve než korejské nebo japonské. Proto jsem tak hrdý na to, že jsem Čech.

Cítíte se tedy být i Moravákem?

Jak bych se mohl cítit jako někdo jiný? Je to logické, prožil jsem tady drtivou většinu svého života. Je mi třicet osm let a jenom deset let jsem žil v Japonsku.

A jak se na vás v Japonsku dívali?

V Japonsku jsem byl vždy za míšence a posmívali se mi kvůli mému odlišnému vzhledu. Na základní škole si třeba nechtěl vedle mě nikdo sednout, ani ve školní jídelně a vždy, když jsme šli na procházky, tak vedle mě bylo prázdné místo. V Čechách se mi v dětství naopak zase smáli a nadávali do Vietnamců a Číňanů. Ale beru život takový, jaký je a naopak jsem si díky tomu už v dětství uvědomil, že chci lidem ukázat, že nejsem v ničem horší, i když jsem jiný. To mě přinutilo k tomu, abych se snažil více než ostatní. Pohledy na to jsou různé, ale pro mě závěr jediný: Kdokoliv si stěžuje na to, že je mu z nějakých rasových důvodů ubližováno, všem menšinám, které si stěžují, že jsou odstrkovány, radím jednoduchou věc – začněte ze všech sil pracovat. Jakákoliv jiná metoda je vůči devadesátipěti­procentní majoritě naivní a nefunkční. Já si to můžu dovolit říci, protože jsem míšenec dvou ras a tří národností, takže v tom ani nemůže být nic rasistického. Od té doby, co jsem začal pracovat a ukázal majoritní společnosti, že dávám a ne pouze beru, tak jsem se nikdy nesetkal s žádným rasismem ani xenofobií. Lidé začali hodnotit moji práci a přestali hodnotit můj vzhled.

Nějakou dobu jste vyrůstal v dětském domově v bývalém Československu, jak na tuto dobu vzpomínáte?

Vyrůstal jsem v dětském domově v Mašťově u Podbořan a vzpomínám na to samozřejmě velmi špatně, protože jsem tam poprvé zažíval šikanu. Spočívalo to například v tom, že když mi přišly dopisy od rodičů, tak mi je starší kluci vzali a já jsem si musel nechat namlátit, v lepším případě jen nafackovat a až poté mi je vrátili. Bydlel jsem v největším pokoji pro patnáct dětí a protože tam nebyla ani skříň, tak jsem měl soukromí jedině, když jsem se schoval pod peřinu, kde jsem brečel. Když to starší kluci slyšeli, tak mi strhávali peřinu, rozsvítili a křičeli na mě, co že to dělám. Tenkrát jsem z toho byl vysloveně nešťastný, ale teď zpětně jsem za to vděčný, protože ve mě ta zkušenost vypěstovala zásadní pocit, který mě drží dodnes. Uvědomil jsem si totiž, že jsem na světě sám. Že se musím postarat sám o sebe a nespoléhat se na ostatní. To mě, společně s tím zmíněným pocitem, že jsem jiný, ale nechci být horší, silně motivovalo a začalo hnát kupředu.

Od svého pobytu v dětském domově jste měl prý také problémy s koktáním.

Od dětského domova jsem koktal až do dvaadvaceti let, takže jsem se ani nemohl seznámit. V životopise se například píše, že jsem tři a půl roku prodával popcorn a colu, ale já ho vlastně prodával jenom jeden den, protože když nadřízený zjistil, že se nedokáži ani vykoktnout, tak mě hned přeřadil dozadu na nabírání popcornu.

Jste vnímán jako člověk, kterému se daří prakticky ve všem, co dělá. Potkáváte se ve svých aktivitách s něčím, o čem si říkáte „na tohle nemám“?

To se mi stává každý den od rána do večera. Bylo by mýlkou myslet si, že jsem všeuměl. Lidem připadá, že toho hodně zvládám a že to dělám dobře, ale je to tím, že mám velmi dobrý okruh spolupracovníků a kamarádů. Je však třeba mít schopnost vybrat si dobré spolupracovníky. Já mám loajální tým lidí na všechny sféry činností, ve kterých dělám, neustále se s nimi radím a děkuji jim za to. Sám bych to nikdy nedokázal. Aby byl člověk vnímán jako ten, komu se vše daří, potřebuje mít pokoru, přiznávat si své neznalosti a chyby, aby se nestal přehlíživým a arogantním, ptát se zkušenějších lidí a tím si tříbit názory a rozvíjet se.

Často říkáte, že závist je ztráta času. Proč jsou Češi závistiví?

Myslím, že je to dědictví čtyřiceti let komunismu, kdy nám bylo sděleno, že komunismus dává příležitost všem a všichni mají být stejní. Ukázalo se ale, že ideologie komunistů, jak jí aplikovali, nepočítala s obyčejnou lidskou vlastností, jako je závist. Že prostě nejsme roboti a někdo chce mít víc peněz než ostatní. Ten rovnostářský přístup pokřivil uvažování lidí a trvá i po dvaceti letech po revoluci. V Japonsku se to dělá tak, že když vidíme někoho úspěšného, tak si o něm přečteme knihu, snažíme se od něj přiučit, poblahopřejeme mu a zeptáme se ho, jak to dokázal, abychom dokázali být také tak dobří. U nás v Čechách se to bohužel zvrtlo v závist, kdy se snažíme úspěšného člověka spíše brzdit.

Jste téměř ideálem úspěšného podnikatele. V čem podle vás dělají čeští podnikatelé největší chyby?

Na úrovni malého živnostníka stačí myslet na tady, teď a na sebe. Chcete–li být velkým podnikatelem, už to nestačí. Velkým podnikatelem a člověkem se stane ten, kdo začne myslet i na veřejný prostor, na ostatní, začne společnosti víc dávat než brát. Mnoho lidí si myslí, že jsou úspěšní díky tomu, jak jsou oni sami schopní, celé bohatství si přivlastňují a jsou přehlíživí k sociálně slabším. Ale zbohatl by takový člověk v nejchudší zemi v Africe? Samozřejmě, že ne. Deset milionů lidí v České republice vytvořilo podmínky k tomu, že ten člověk mohl uplatnit své schopnosti a zbohatnout. Je tedy logické, že by se měl o své bohatství podělit s ostatními. Sám by si silnici z Prahy do Brna nepostavil. Proto jako dobrovolník pracuji v asociaci cestovních kanceláří, což mi zabere většinu času a jsem například patronem a sponzorem Klokánku. Úspěšný člověk musí být svému okolí prospěšný.

Máte ke všemu velmi pozitivní postoj. Dokáže vás vůbec něco naštvat?

Prosím vás, to určitě ne. Pro mě je důležité život nepromarnit a užívat si ho. Po mých zkušenostech z dětství, z dětského domova, kdy jsem se také do čtrnácti let počůrával a měl jsem trauma jezdit na školní zájezdy, abych se náhodou nepomočil, jsem si, myslím, už prožil svoje a teď už se nezabývám malichernostmi. Já už se dívám jenom dopředu. Velmi klidně spím a přestože mám hodně aktivit, nemám vůbec žádné starosti a každý den mám dobrou náladu. Kdykoliv mě může srazit auto, můj život skončí a já chci být připraven říct, že jsem se snažil ze všech sil a udělal jsem, co jsem mohl. Žiju naplno a jsem připravený kdykoliv složit pánu Bohu účet.