Mašinfírou Šlechtičny je čtyřiapadesátiletý Petr Holeš, který je poslední jmenovaný strojvedoucí, jenž jezdil za pravidelného provozu parničky i na Domažlicku. U dráhy slouží už pětatřicet let a jen o rok méně vykonává funkci strojvedoucího.

„Parní lokomotivy přestaly jezdit v roce 1981. Já jsem pak přešel na elektriku, což byl obrovský rozdíl. Ale vést parničku se stalo mým velkým koníčkem," řekl Holeš s tím, že velkou láskou jsou mu i modely parních lokomotiv.

O Šlechtičně ví téměř všechno. „Šlechtična 475 111 byla vyrobena ve Škodových závodech v Plzni v roce 1947. Váží 169 tun. Jen jedno její dvoukolí má šest tun, to jsou asi tři auta, na tendr se vejde celkem 12 tun uhlí. K obsluze parničky je potřeba dvou lidí. Jednoho strojvedoucího a jednoho topiče. Šlechtična má sice automatické přikládání, ale přesto musí topič lopatu do ruky vzít. Na údržbu parničky je už třeba minimálně deseti lidí," popisuje svého miláčka Holeš.

Jen těžko si lze představit, že tento od sazí umouněný chlapík má kromě mašinek ještě jednu velkou vášeň, a tou je zpěv ve smíšeném pěveckém sboru. Šlechtičnu tedy řídí zpívající strojvedoucí.

„Na řízení parničky je třeba spousta zkoušek. Mám velkou radost, že máme mladé nástupce, kterým můžeme své zkušenosti předat. Mezi ně patří i můj syn, kterého jsem do tajů strojvůdcovství rád zasvětil," dodal Holeš

Šlechtična patří O. S. I. ZO Ochránců železničních památek, která se zabývá jak provozem, tak i renovací lokomotiv a vozů.
„Vlastníme čtyři parní lokomotivy, z nichž pouze jedna je provozní. Druhá stojí v expozici Plzeňského pivovaru a další dvě čekají na renovaci. Zda se dočkají, je otázkou peněz," říká Kamil Pavlíček, člen lokomotivní čety.

Renovace historické parničky je velmi drahou záležitostí. Šlechtična měla velké štěstí.
„Tahle mašinka měla skončit v železničním skanzenu v Třebové. Pak se ale stala majetkem muzea Škody a nakonec se dostala do rukou nám. Její zprovoznění trvalo tři roky. Kolik to stálo, snad ani nejde spočítat. Vloni jsme ale dělali renovaci kotle a náklady se vyšplhaly na 2,5 milionu korun, což byla dobrá cena, neboť se vše dělalo svépomocí," dodal Pavlíček.