Mnoha pozitivních změn se dočkala hospoda v Brodě u Kladrub od doby, kdy se stal jejím nájemcem pan Jiří Bohuslav, který opustil život ve městě Stříbře a přestěhoval se sem do chalupy po prarodičích své manželky.

Co Vás vedlo ke všem těmto rozhodnutím?

Děti odrostly, takže takové ty přesuny do školy, na kroužky a podobně už pro nás přestaly být aktuální a když se naskytla možnost nastěhovat se do chalupy po prarodičích, dlouho jsme se ženou neváhali. Do Stříbra je to kousek, snadno do práce i na nákupy dojedeme autem, a je tu prostě božský klid. No a hospoda? Už za totality, kdy se jmenovala „U Aranky“ podle tehdejší hospodské, bývala velmi populární a poměrně navštěvovaná. Konalo se zde spousta akcí, zpívaných, přes léto se tu netrhly dveře s rekreanty z Výrova a já jsem sem chodíval velmi rád. Podržte se, byla tak vyhlášená, že jsem byl jednou v Hradci Králové na pracovní schůzce, tak mi tamní kolega povídal: „Jooo, to je tam U Aranky.“ No není to paráda? Bohužel po revoluci začala hospoda postupně stárnout. Řekl bych, že neměla štěstí jednak na nájemce, jeden se zde dokonce pokoušel rozjet diskotéku, jednak těm, co měli snahu ji vylepšit a udělali zde svépomocí řadu změn, chyběla podpora vlastníka hospůdky. Prostě ta její krásná tradice, kdy se do noci rozléhal cinkot sklenic, zvuk kytar a zpěvu byla fuč. Takže jsme doma dali hlavy dohromady a kupodivu i děti mně řekly, abych do toho šel. Tak jsem to udělal, jsem tu v nájmu třetím rokem, beru to jako koníček. Koníček, který mne rozhodně baví, na kterém nezbohatnu, nicméně všechno nejde dělat jen pro peníze.

Život se tedy do brodské hospůdky pomalu vrací…

Určitě vrací. Jsem tu třetím rokem v nájmu, tak už trochu můžu bilancovat i napříč covidu. Přes léto je tu živo, naučilo se tu zastavit na rychlé občerstvení spousta cyklistů, pěších turistů, trampíků. Opět sem jezdívají na pivko nebo prostě pro točené do petky ti, co stanují nebo kempují na Výrově a troufám si říct, že to je tu živo. Přes zimu nezavíráme, tedy vyjma doby covidové, ale to je prostě jen služba pár místním, co rádi zajdou posedět a popovídat si. Jinak jsme postupně rozjeli několik akcí, které se setkaly s velkým úspěchem. Každý poslední pátek v měsíci máme zpívanou, ve které základ tvoří kapela Wyjou, ale zahrát si může každý příznivec country. Sejde se občas až třináct hudebních nástrojů a jsem mile překvapen, že je tato akce velmi populární. V tu dobu bývá opravdu narváno. Pak tu bývá myslivecká zábava, štědrodenní přípitek, kterého se zúčastní celá vesnice včetně Výrova, velikonoční pletení pomlázek, Mikuláš pro děti. Zdejší ženy zde mívají jednou za měsíc tzv. „Babinec“, kdy si udělají večer pro sebe a krom jiného řeší, co by se ve vsi dalo vylepšit. Z Babince vznikla například tradice velikonočního úklidu kolem silnic, rozsvícení adventního stromku, štědrovečerní zpívání koled u stromku apod. V neposlední řadě i jarmark, který se konal již dvakrát a letos opět bude druhou zářijovou sobotu. Místní si postaví stánky a prodávají své produkty. A to byste koukala, kolik místních se aktivně zapojí a jaké krásné věci dokáží vyrobit. Konečně každoroční nárůst počtu návštěvníků je toho důkazem.

Aby všechno běželo jako kdysi, musel jste udělat i nějaké změny, úpravy nebo je vše v původním stavu?

To víte, že ano. Naštěstí mám nyní velkou podporu majitele budovy, čili Města Kladruby. A musím vyzdvihnout pomoc kluků z Výrova a některých místních. Ono se toho za posledních patnáct let do této hospůdky moc neinvestovalo. A ani nyní všechno nejde tak rychle, jak bych si představoval, ale už je schválená například projektová dokumentace na opravu krovu a střechy. To je opravdu nutné. Postupně bych rád zažádal o výměnu oken, v nedobrém stavu je i podlaha. Také stoly, židle … to je už spíš do muzea, nemluvě o tom, že každý stůl je jinak vysoký, když je dáte vedle sebe, vypadá to děsně a hrozí převrhnutí sklenic. Zatím mám objednané nové ubrusy, které pořídíme tak, aby pak už pasovaly i na nové stoly. Podlahu, stoly a židle snad dostaneme v rámci projektu. Já vím, že je to běh na dlouhou trať, ale o to víc si vážím toho, že zřizovatel nás konečně bere jako rovnocenné partnery, i když jsme jen malá spádová vesnička. Svépomocí jsem zrekonstruoval strop ve výčepu, udělal jsem nový výčepní pult. Toho si cení obsluhující paní Anežka i moje žena, které nejsou vysokého vzrůstu a je to tak pro ně podstatně pohodlnější. Vyrobil jsem nový přídavný pultík pro přípravu občerstvení. U těchto akcí mi město zainventovalo materiál, zbytek byl na mně. Ještě plánuji přetáhnout střechu, udělat venkovní pergolu a s ní vylepšit venkovní posezení. Deštníky jsou fajn, ale jak foukne vítr, jsou s nimi akorát starosti.

Takže to všechno zvládáte sám po práci?

Ale kdepak, už jsem zmínil paní Anežku. To je vlastně styčný bod této hospody. Přes týden se mi tu o to stará. Žije v bytě, který k téhle hospodě patří, je to propojené s výčepem, takže ona je tu doma vlastně všude (smích). Není to kdoví co, byt prošel minimální rekonstrukcí, potřeboval by větší, ale ona si nestěžuje. Bez ní by se to dělat nedalo. Anežka se vyzná, zažila tu také pár nájemců přede mnou, takže i z jejích reakcí vidím a slyším, že nyní je tu spokojená a že to nedělám tak špatně (smích). Na její rady já dám. Ale i v týdnu, jak můžu, tak jí samozřejmě pomohu.

Na sále jsou přes podium nové žaluzie a také stěny zdobí zajímavé samorosty. To je také Vaše práce?

Kdepak. Samorosty jsem dostal darem od dcery mého zesnulého známého Jiřího Duchka. Ten jich měl spousty a já jsem rád, že je tady mám. Lidem se líbí a je to důstojná vzpomínka na fajn chlapa. No a žaluzie? Tak tady musím vyslovit obrovský dík firmě Říha okna z Benešovic, jejich majitel nám je udělal na míru a nechal namontovat coby sponzorský dar. Jsem jim za to opravdu moc vděčný.

Takže svého rozhodnutí pronajmout si hospodu opravdu nelitujete?

Zatím ne, jak už jsem říkal, snažím se udržet tradici a to je pro mne důležité. Na pomluvy, štiplavé poznámky jsem si už dávno zvykl, neřeším je. Ke spokojenosti mi stačí vidět spokojené návštěvníky i štamgasty, kteří se vracejí stejně jako se vracívali k Arance. O to mi jde.