V létě i v zimě, při pěkném počasí i za nepohody míří na nejvyšší vrchol Českého lesa 32letý Lukáš Němeček, který si tam pronajal budovu Spartaku Klenčí jako horskou občerstvovnu – Bistro Caffe Čerchov.

Pamatujete si přesně, kdy a proč jste se jako podnikatel ´usídlil´ na Čerchově?

Bylo to 1. května 2004, takže tu trávím letos desátou sezonu. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím, protože jsem měl stánek na Výhledech. Objekt na Čerchově dostali od obce klenečtí fotbalisté a pan Volfík mne tehdy vyzval, abych se tam s ním jel podívat a zda bych nechtěl hospodu provozovat právě tam. Po prohlídce jsem kývl.

Co předcházelo tomu, než jste začal bistro provozovat?

Trošku jsme to tam opravili, museli jsme udělat nové podlahy, rozvody vody i elektřiny.

Nebyla to od vás tak trochu partyzánština, přesídlit z obydlených míst na Čerchov?

To určitě, protože když jsem začínal, divili se mi hlavně ti, kteří to tam dobře znali. Šel jsem do neprobádaných lesů a strání a začal jsem bojovat. Nyní už mám patnáct štamgastů, kteří se na Čerchov naučili chodit pravidelně jíst a vědí, že jsem tam za každého počasí. Prostě se to rozjelo…

Není to náročné, podnikat na tak neobvyklém místě?

To je, neboť od května do konce září jsem na Čerchově denně, ve zbývající části roku o víkendech.

Jak v zimě, když napadne metr sněhu?

Přes zimu dělám v týdnu v Německu a o víkendech, i když je hodně sněhu, jsem na Čerchově. Je to z takové nostalgie a také proto, kdyby někdo přišel a potřeboval se zahřát. Míří sem často běžkaři a i moji štamgasti. Dávám jim první pomoc, aby nezmrzli (smích).

Máte příhody, chvíle, nebo návštěvníky, kteří vám zvlášť utkvěli v paměti?

Přišlo několik zajímavých osobností. Vzpomenu například herce Leoše Suchařípu, byl tu i televizní moderátor Pavel Zuna, přední česká střelkyně a olympijská vítězka Kateřina Emons. Před pár týdny tu byl s medvědy Václav Chaloupek. Co se týče příhod, nejvíce jich je s provozem.

Co například?

Když třeba přestane téct voda, kterou nutně potřebujeme, nebo nejde elektřina. Problémy jsou spíše s vodou.

Jak to řešíte?

Jeden rok nešla od prosince až do března voda, protože se někdo vloupal a řádil v budově vodárny, kde jsou čerpadla, která ji sem nahoru tlačí. Tahali jsme kvůli tomu v zimě vodu v kanystrech. Spíše mám takovéhle příhody. Není to o tom přijít a otevřít hospodu. Člověk sem v zimě jde se také trochu strachem, že zase něco nepůjde…

Neodrazují vás tyto věci? Co vám vlastně Čerchov dává?

Hlavně radost. Já to dělám spíše z lásky k tomu kopci, beru to i jako dobrodružství. Není to všední hospoda, jaké jsou všude ve vesnicích či ve městech. Je to zajímavé místo, kde se něco děje a kam chodí pohodoví lidé, nechodí žádní opilci, které je možné v běžných hospodách vídat. V hospůdce na Čerchově se takzvaně točí lidi, zažiji hodně vyprávění, ať už od hostů, nebo i já jim něco vypravuji, když chtějí znát moje zážitky. Je to zábavnější práce, než kdybych obsluhoval v nějaké začouzené hospodě a koukal stále na stejné lidi.

Vaše hospůdka má neobvyklý ráz. Proč jste interiér vyzdobil bustami socialistických pohlavárů, dobovými novinami a tak dále? Co jste tím zamýšlel?

Trošku jsem tyhle věci sbíral, a když jsem přišel na Čerchov a posléze Bistro Caffe otevíral, napadlo mne, že by to byla dobrá výzdoba a zároveň i připomínka toho, jak měli vrchol komunisté 50 let zavřený. Chtěl jsem, aby si to lidé stále uvědomovali, aby se tyto časy už nevrátily. Na druhou stranu je to atrakce. Lidé přijdou a při případném čekání na jídlo, když je tu nával, si mají co prohlížet. Kolikrát mi pak řeknou, že je dobře, když jsou ty doby pryč. Díky této výzdobě jsem se už dostal nejen do televizí a novin.

Jak se dostáváte na Čerchov za každého počasí?

Ze začátku jsem používal dvojkolky, tedy auta s předním náhonem. I když jsem nasadil řetězy, kolikrát jsem zapadl a musel s kolegyní kus nahoru šlapat pěšky. Už dvě zimy mám jeep, ta poslední nebyla tak krutá, takže jsem vždy nahoru vyjel, jen asi tři víkendy v březnu jsme museli pěšky. Zpravidla bereme polévku z domova, protože člověk nikdy neví, za jak dlouho se v zimě nahoru dostane, zda někde nezůstane vězet.

Dokážete si představit, do jakého věku můžete jako hostinský za těchto podmínek fungovat?

Asi dokud mi nelupne v zádech (smích). Přes léto je to dennodenní práce, ale dá se to vydržet. V zimě jsem spíš unavený z Německa, kde pracuji s ´motorovkou´ v lese, takže na Čerchov chodím o víkendech odpočívat. Moc se vždy těším na lidi, kteří horu navštíví, a kdy tady skončím, je opravdu ve hvězdách.