„Pocházím z pěti dětí a v dobách mého mládí musel vždy jeden ze sourozenců zůstat v zemědělství. U nás doma jsem to byl já. Ačkoliv jsem měl větší vlohy stát se mechanikem, předseda JZD tenkrát řekl, že mechaniků mají dost a že potřebují kováře. Tak jsem šel do učení. Dneska toho nelituji,“ řekl Konopík.

Jeho dílna v Luženicích, kterou provozuje už dvaadvacet let, je nejen kovárnou, ale i místem, kde se provádějí práce všeho druhu.
„Každý vesnický kovář musel umět udělat všechno, co lidi potřebovali. To platí dodnes,“ pokračuje Konopík. Že je Václav Konopík právě takovým venkovským kovářem-všeumělem, svědčí i to, že do jeho dílny jezdí lidé z širokého okolí.

„Dělám tady podkovy, sekáče do sbíječek, krumpáče, ale kovám i železa na pluhy, což dneska už dělá málokdo. V zemědělských družstvech se nepoužívají, ale u soukromých sedláků je to žádaný artikl. Také přijdou lidí, že potřebují udělat vrata, jiní zase třeba mříže,“ vyjmenovává Konopík.

Práci luženického kováře je možné vidět i v kostelích v Luženicích a i Luženičkách, kam vyrobil okenní mříže a také kování okolo kostela.

A co potřebuje kromě ohně, síly a kladiva každý správný kovář?
„Hlavně chuť do práce a trochu fortele. Jak se říká, čím větší rána, tím horší kovář. Bohužel dnešní mladí lidé o toto krásné řemeslo zájem nemají. Práce, u níž se umažou ruce, u nich není zrovna v kurzu. Já jsem u výhně strávil celý život, a děsím se doby, kdy toho budu muset nechat. Nevím, co pak bude smyslem mého života,“ svěřil Konopík s tím, že ačkoliv je už v důchodu, je ve své dílně vlastně pořád.

Zdali bude mít pan Konopík komu předat své umění, ještě není jisté.
„Vnuk chodí do sedmé třídy a velice ho bavilo být tady se mnou. Leccos jsem mu ukázal, ale jednou, když vytahoval želízka z ohně, se trochu popálil. Doufám, že ho to neodradilo. Bylo by mi velmi líto, kdyby kovárna zůstala zavřená,“ dodal Konopík.