Martin Volf z Kolovče je sedmou hrnčířskou generací v řadě. Jeho rodina si toto řemeslo předává z otce na syna už od roku 1785. Kromě toho ale provozuje Muzeum techniky a řemesel v Kolovči. V letošním roce navíc zvítězil v soutěži Živnostník roku Plzeňského kraje 2010 a nyní čeká na výsledek celostátního kola. Slavnostní udělení nejprestižnějších podnikatelských titulů bude možné sledovat v přímém přenosu na televizní stanici ČT 24.
Jaký je to pocit být za svoji práci takto oceněn?
Samozřejmě dobrý. Zvláště, když člověk nic podobného nečeká, velmi příjemně ho to překvapí.
Co pro vás ocenění znamená?
Jsem totální kolovečský patriot, a proto se snažím, aby byl městys prezentovaný. Na soutěži byl Koloveč skloňovaný ve všech pádech, čímž se ještě více zviditelnil, a to mě těší ze všeho nejvíce.
Byl jste oceněný za odvahu ve svém podnikání. Proč jste si vybral právě muzejnictví?
Podnikat lze i v kultuře a vzdělávání, ale musí se investovat více invence a času. K muzejnictví jsem se dostal přes svého otce, který sbíral hodiny. Tak jsme pomalu přešli k ostatním řemeslům. Muzeum by bylo samo o sobě jen málo životaschopné, ale protože funguje ve spojení s výrobou tradiční kolovečské keramiky, nepotřebujeme prodávat své výrobky přes prodejce a stali jsme se soběstačnými.
Jak vidíte šance v celostátním klání?
V neděli skončilo hlasování. nedovedu si tipnout, kolik SMS přišlo. Držím se však reality. Vše se dozvím 2. prosince ve Slovanském domě v Praze, kde se uskuteční vyhlášení vítězů celostátního kola.
Co mohou návštěvníci vidět ve vašem muzeu a kolik jich k vám za rok zavítá?
Ročně nás navštíví kolem šesti tisíc turistů a zájemců o klasická řemesla a techniku. Ti zde mohou vidět padesát ucelených řemeslnických dílen a sedm tisíc exponátů. Kromě detailně vybavené zubní ordinace, kadeřnictví, kovárny či hospody z dvacátých a třicátých let je zde i dílna mistra kloboučnického či vlásenkářství, čalounictví, knihařství, šindelářství, bednářství, tesařství, brusičství a nezbytné nástroje k práci ptáčníka a korytníka. Ale i fotoaparáty, kamery a další nádobíčko z fotoateliéru první republiky, koloniál z dvacátých let. Jsou zde i unikáty, jako motorový kočár či hasičská zbrojnice s motorovou stříkačkou, ale také Francisova vodní turbína z roku 1937, která je nejtěžším exponátem, vážícím tři tuny. Každému návštěvníkovi se dostane i výkladu o historii původních řemesel a živností.
Plánujete rozšíření vašeho muzea?
Muzeum je zaplněné. Byl jsem přesvědčen, že už ho nebudeme rozšiřovat. Ale trochu jsem změnil názor. Ještě uvidíme. Sbíráme dál. Máme už připravená další řemesla k vystavení.
Kde získáváte exponáty?
Cesty jsou různé, ale z větší části od návštěvníků muzea. To mě obzvlášť těší, neboť z toho je vidět, že nám lidé důvěřují a svěří nám věci, které pro jejich rodinu mnohdy hodně znamenaly.
V muzeu neexistuje zavírací den, nekomplikuje to život celé rodiny?
Kvůli tomu je toho někdy opravdu dost. Hodně mi pomáhá rodina. Rodiče jsou v důchodovém věku a zasloužili by si více odpočinku, ale nedá jim to, tak pomáhají.Co považujete za klenot vašeho muzea?
Nejvzácnější je asi stále keramika, která se u nás předává už sedm generaci.
Máte například nějaký svůj sběratelský sen?
Mým obrovským snem je získat parní lokomobilu, která se kdysi používala na orání. Ta ještě v našem muzeu chybí.
Jak dlouho ve svém oboru podnikáte a komu ho jednou předáte?
Já jsem v den svých osmnáctých narozenin dostal řidičský průkaz a živnostenský list. Hrnčířské řemeslo se v naší rodině předává z otce na syna už od zrušení nevolnictví. Syn má ale poněkud jiné plány a nutit ho nechci. Je proto možné, že jsem posledním Volfem vyrábějícím keramiku.
Je ještě něco, co vás trápí?
V současné době jsou jednoznačně cítit důsledky finanční krize, která se projevuje hlavně na prodeji keramiky, Také se vlivem letošního špatného počasí odsunul začátek turistické sezony, a nám tak mírně ubylo návštěvníků. Snažím se ale vytrvat a nepolevuji ve své činnosti, protože věřím, že bude opět lépe a muzeum bude možno rozšířit.