Ve vašem případě je nutnost začít otázkou, co bylo dříve, volejbal nebo basketbal?
„S basketbalem jsem začal ve 2. nebo 3. třídě na základní škole a byl pro mě dlouho hlavním sportem. Volejbal jsem pinkal s rodiči různě po dovolených a na chatě, ale pořádně jsem se mu začal věnovat až někdy ve třinácti letech. Svého basketbalového vrcholu jsem dosáhl v sedmnácti letech, kdy jsem hrál za Lokomotivu Plzeň extraligu juniorů a probojovali jsme se až do play-off. Po této sezoně už se pro mě stal prioritou volejbal."

Kdo vás k těmto sportům přivedl?
„Největší podíl na tom, že jsem si vybral tyto sporty, má určitě táta, který sám basket hrával a volejbal stále hraje. Na basket mě přivedl díky tomu, že jeho kamarád Karel Štípek tenkrát dělal nábor malých kluků. V obou sportech jsem už poznal dost jiných trenérů, ale Karla v basketu a tátu, který mě ve volejbalu od začátku trénoval sám, pořád stavím ze všech nejvýše. Měl jsem velké štěstí, že mi sportovní základy dávali právě oni dva. A velice si jich cením za to, že stále vychovávají pro domažlický volejbal a basket nové hráče a hráčky."

V basketu druhá liga, ve volejbalu až dosud první liga, takže obojí vysoká úroveň. Jak jste to vůbec zvládal? A nepletl se vám někdy volejbal s basketbalem? Třeba zadriblovat míčem místo jeho odbití má ve volejbalu fatální následky…
„V uplynulých dvou sezonách jsem se naplno věnoval volejbalovým soutěžím, I. lize v Plzni a krajskému přeboru v Domažlicích. Do basketbalové II. ligy jsem klukům chodil pomoct, když jsem měl zrovna volnou sobotu nebo neděli a když o mě trenér Štípek stál. Basket jsem ani moc netrénoval, takže jsem v zápasech nebyl moc použitelný v útoku, ale snažil jsem se pomáhat hlavně v obraně, kde ta absence tréninku nebyla tak znát. Oba sporty jsou sice dost příbuzné, ale nikdy se mi nepletly. Maximálně si před podáním občas zadribluji a prohodím balon mezi nohama, ale tím to končí." (smích)

V minulé sezoně volejbalisté Jiskry vyhráli krajský přebor a v kvalifikaci postoupili do druhé ligy. Jak jste prožíval kvalifikační boje?
„Kvalifikace byla zatím nejlepším zážitkem, co z volejbalu mám. Podařilo se nám udělat slušnou propagaci, takže diváků dorazilo hodně. Měli jsme kvalitní tým, který příchozím předvedl výbornou hru zakončenou historickým postupem. Bylo skvělé, jak jsme se v klíčových chvílích stmelili a táhli za jeden provaz. A následné oslavy byly velkolepé, ale to bych tu nerozebíral." (smích)

Vy jste dostal nabídku z extraligy. Už jste tuhle soutěž jakýmkoli způsobem ´okusil´ někdy dříve nebo je to pro vás novum?
„Na různých letních turnajích jsem si proti některým extraligovým hráčům zahrál. A loni jsme s Plzní v Českém poháru hráli s extraligovými Benátkami nad Jizerou. A s Ústím jsem absolvoval čtyři přípravné turnaje, takže proti extraligovým týmům už jsem něco odehrál. Samozřejmě první extraligový zápas byl jiné kafe než přípravné utkání, ale nervózní jsem nebyl a celkem jsem si premiéru i další zápasy užil. Je skvělé potkávat se na hřišti s bývalými i současnými českými reprezentanty nebo s výbornými zahraničními hráči, jako jsou Polák Patucha z Příbrami, Brazilec Evandro z Odoleny Vody nebo například Slováci Miroslav Čajan nebo Peter Michalovič."

Jakou šanci má podle vás volejbalová Jiskra ve II. lize?
„Myslím, že se v Domažlicích podařilo sestavit dobrý tým, místo mě a Honzy Ek-steina přišly kvalitní náhrady, Milan Škorvánek, Martin Kiesenbauer, Martin Neprášek a Vojta Šebek. Jako nováček mají cíl se v soutěži udržet i pro další roky a já věřím, že se jim to podaří. Zatím jsou sice na sestupové pozici, ale hodně utkání ztratili především tím, že jim chybí zkušenosti s ligovým volejbalem. Jiskra má mladý tým, a tak se není co divit, že je zkušený soupeř v koncovkách přehraje. Nicméně doufám, že zkušenosti naberou a že se jim podaří soutěž v Domažlicích udržet. Mrzí mě, že sám za Jiskru nebudu moci hrát, především na domácí zápasy jsem se těšil, ale bohužel to letos nevyjde. Tak klukům občas pomůžu aspoň jako trenér na lavičce, když mi to vyjde."

Jak dlouho už jste v Ústí, jak se vám v novém působišti líbí?
„V Ústí jsem od srpna. Trénujeme většinou dvakrát denně. V srpnu a září to bylo zaměřené hodně na fyzickou kondici, protože extraliga startovala kvůli reprezentačním akcím až 20. října. Jinak v Ústí se mi líbí, baví mě být součástí extraligového týmu. Náš realizační tým není velký, nicméně oproti I. lize, kde žádný realizační tým nebyl, je to rozdíl. Vše důležité tu má na starosti generální manažer, pomáhají mu trenér a sportovní manažer, kteří jsou však zároveň i hráči. A pak se o nás ještě starají masér a lékař. Fanoušků volejbalu je v Ústí spousta, bohužel jim výsledky zatím radost neděláme. Na první zápas jich přišlo něco přes šest set, na druhý přes čtyři sta. Jejich podpora je výborná, fandí, i když se nám nedaří, naopak dokážou ocenit povedenou akci."

Jak často se nyní dostanete domů?
„Před sezonou jsem byl v Domažlicích skoro každý víkend. Teď už jsem doma méně. Když hrajeme někde blíž Domažlicím, snažím se domů přijet, ale příliš časté to není. Občas se v Domažlicích ukážu v týdnu, protože v úterý a ve středu jezdím z Ústí do Plzně do školy, a tak někdy po přednášce domů přijedu. Ale jsou to opravdu jen výjimečné situace, většinu času ode mě mají doma klid." (smích)

Hrát extraligu v Česku už znamená živit se volejbalem?
„V Českých Budějovicích, Liberci a asi Příbrami se volejbalem živí všichni. V dalších týmech je to mix profesionálů, studentů a pracujících. U nás kromě dvou hráčů všichni buď studují, nebo pracují. O tom, jak je to rozložené v ostatních družstvech, nemám přehled."

Jak to vypadá se složením týmu v Ústí, jak velká je konkurence?
„Ústí mělo loni velké finanční problémy, spousta hráčů kvůli tomu odešla. Jsme tu tři nově příchozí, ani jeden z nás extraligu nikdy nehrál. V týmu je nás deset. Já jsem tu zatím jako nahrávač sám, takže na mém postu konkurence není žádná. Ještě by mohl nahrávat hrající trenér Milan Bican, ale ten hraje na liberu. Parta tu je dobrá, až na Bicana jsme si všichni věkově blízcí, takže je tu celkem veselo a to je důležité. A hrající trenér Bican je legendou českého volejbalu, hrál i na mistrovstí světa, takže toho tady všichni respektují."

Kolikrát týdně trénujete a jak takový trénink vypadá?
„Týdně máme kolem osmi tréninků. Dopoledne je většinou posilovna, která je pro volejbalisty velice důležitá. Odpoledne je na programu trénink v hale, kde se piluje souhra, příjem, podání, hra v poli a další herní činnosti. Zajímavou pomůckou pro trénink v hale je podávací dělo, které je výborné pro trénink příjmu podání nebo hry v poli."

Kromě toho, že pro vás angažmá v Ústí asi znamená konec hraní za volejbalový tým Jiskry, znamená to i konec s basketbalem?
„Bohužel na basket letos nebudu mít čas vůbec. Ale myslím, že to baskeťákům nevadí, přišly jim do ´áčka´ mladé pušky, Honzové Kozina a Štípek, kteří na rozdíl ode mne umí driblovat i střílet, takže moje absence je nijak neovlivní." (smích)

Příležitost zahrát si extraligu považujete za splnění snu? Nepomýšlíte na zahraničí?
„Můj největší sen je v červnu dokončit bakalářské studium, protože kdyby se mi to nepodařilo, tak to od svého bratrance Martina Vísnera, špílmachra domažlické Benfiky a promovaného bakaláře, budu mít hodně dlouho na talíři. (smích) Co se týče čistě volejbalových snů, tak ty se mění každým dalším postupem výše. Ještě loni pro mě byl splněný sen pravidelně nastupovat v I. lize. Teď to bude extraliga. Uvidíme, co bude dál. Ale zahraničí je nepravděpodobné, protože pro mě je priorita škola. A navíc, pokud by v zahraničí sháněli nahrávače, tak v Česku by našli spoustu lepších adeptů, než jsem já."

Vizitka Ondřeje Kupilíka:

Narozen 21. 12. 1990 v Domažlicích, kde dosud žije, ale poslední dva roky hodně času trávil kvůli studiu v Plzni a nadcházející rok bude bydlet v Ústí nad Labem. Studuje druhým ročníkem Fakultu aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni, obor Finanční informatika a statistika. Je svobodný, má přítelkyni Mirku. Výška – 190 cm. Záliby – setkávání s kamarády, kytara, vodáctví a trampování a asi i škola. Jídlo: pizza a nakládaný hermelín. Pití: Pivo a voda.