V mládí udivoval atletickou veřejnost svými skvělými výkony na atletické dráze, nyní baví absolvováním většiny krosových soutěží se svým čtyřnohým miláčkem a psím parťákem pojmenovaným Kulička. Běžecká tlupa z Domažlicka a hlavně Tachovska určitě ví, o koho jde, atletičtí nadšenci a milovníci historických statistik tuší a ostatní mají tu čest se s osobností Vladimíra Sýkory seznámit právě nyní.

Současný reprezentant Sdružení vytrvalců Stříbro se třikrát v řadě stal celkovým vítězem regionálního seriálu Běžec Tachovska (rok 1996, 1997 a 1998) a v poslední dekádě se hojně účastnil i podniků z bratrského Běžce Chodska. V roce 2016 si například na Domažlicku připsal hned čtrnáct startů z maximálně možného počtu šestnácti běhů chodského seriálu.

KAMARÁDI Z CHODSKA

V převážné většině případů se ocitá na chvostu výsledkových listin, ale do seriálu Běžec Chodska přispívá jako nositel dobré nálady a přilákáním borců z Tachovska, především z mateřského SV Stříbro. Spolupráce a zvýšení konkurence funguje i opačně, kdy domažličtí běžci občas vyrážejí za hranice okresu na Tachovsko. Když to situace a termínová listina dovolí, dochází tak k zajímavým meziregionálním soubojům. A co táhne Sýkoru i na závody mimo region?

„Když jsem kdysi běhal druhou národní ligu družstev za Domažlice, tak jsem na dráze soutěžil nebo potkával Karla Faita, Jiřího Královce nebo Jirku Konopa. Je fajn se po těch letech znovu setkat a někdy se i společně postavit na start nějakého z přespolních běhů. Navíc je na Chodsku skvělá parta lidí, stejně jako u nás, což je hlavní. Na nějaké super výsledky již necílím. Dřív nechávali oni vyniknout mě, teď nechávám vyniknout já je,“ přibližuje provázanost s okolním regionem a motto, kterým se nyní čtyřiašedesátiletý běžecký nezmar řídí.

VRCHOLNÝ ROK 1981

V nedávných sezonách ho trápily různé zdravotní komplikace a běhal především kvůli svému pejskovi, který se tak mohl pohybovat na čerstvém vzduchu. Ohlédnutí několik desítek let zpět a hlavně lustrování ve výsledcích však značí, že dříve byla atletika pro Sýkoru prioritou.

Největší úspěchy zaznamenal v roce 1981, kdy startoval i na Letní světové univerziádě v rumunské Bukurešti. Na desetikilometrové trati obsadil 12. místo v čase 30:43,42 min.

Daleko lépe se mu dařilo na československé univerziádě v Bratislavě, kde triumfoval na poloviční distanci v čase 13:54,66 min. a závod si celý „odtáhl“ sám. Ostatně sólo závody uměl, protože například na republikovém šampionátu v běhu na 10 km zvítězil stylem start – cíl v čase 29:13 min. Ve zmíněné fazóně zaběhl i 1500 metrů za 3:45,98 min., tři kilometry za 8:18,6 min. nebo stejnou distanci překážek za 9:01,71 min. V současnosti by tyto výkony znamenaly mistrovské tituly či členství v úzké české atletické špičce.

TRENÉR A PŘÍSTUP

Vždy je to především o závodníkovi, ale velkou roli hraje i trenér či tréninková skupina. Jak to měl zařízené pan běžec s velkým “B“?

„Vedl mě Vláďa Moravec, který je dlouholetým předsedou TJ Baník Stříbro. Snažil jsem se plnit tréninkové dávky, co mi napsal. Neběhal jsem nic navíc. Když mi to ten den nesedlo, raději jsem fázi odběhal pomaleji, ale ve stanoveném objemu. Myslím si, že je lepší například úseky na dráze běhat stejnoměrně, když to člověku nesedne, než první úsek napálit a trénink dojít. Stanovené tréninky nikdo nevydržel, takže jsem hlavně rychlostní a tempové úseky běhal sám.“

Vytrvalec s výbornými osobními rekordy zvládl v tréninku časy, které jsou mnohdy pro současné výkonnostní atlety nedosažitelnou metou. Jeden příklad za všechny.

„V mých 25 letech, kdy jsem měl bezkonkurenčně největší formu, mi trenér naordinoval trénink dvakrát pět kilometrů s pětiminutovou pauzou. Běžel jsem sám a na škváře v časech 14:40 a 14:35 min. Dokonce si vybavuji i trénink, kdy se mi nechtělo do tmy a nedělalo mi problém odběhnout třicet kilometrů na dráze. Teď už by mě to určitě nebavilo. Když jsem běhal sám, tak jsem se naučil „kousnout“, což jsem si přenesl i do závodu. To si myslím, že mladým někdy chybí,“ zmiňuje borec, kterého po sezoně snů zastavilo zranění kotníku.

Následně se oženil, narodil se mu syn, přestěhoval se do severočeského Duchcova, kde ale nepanovaly ideální podmínky. Mnohdy tak místo tréninku trávil čas se synem a rozhodl se, že už nebude atletiku stavět na hlavní kolej.

Když to člověk chce dělat na maximum, tak je to hodně časově náročná záležitost. Momentálně na dráhové závody nejezdím ani jako divák, spíše si následně prohlédnu výsledky,“ přiznává.

STRAVA A REGENERACE

V moderním 21. století o vítězích a poražených rozhodují maličkosti, které nejen atleti spatřují v odlišných stravovacích návycích, výživových doplňcích nebo regeneračních procedurách. Jaký systém měl Sýkora?

„Já všechny osobní rekordy zaběhl na vepřové, knedlíky a zelí. Jelikož jsem nepil pivo, tak jsem to zapíjel třemi limonádami. Obvykle jsem tuto kombinaci konzumoval zhruba pět hodin před startem. Třeba na Zlaté tretře v Ostravě jsem běžel jen na brambory a po skvělém mezičase, 3km za 8:13 min., jsem pětku doběhl za 14:01 min. Měl jsem hlad, neměl živiny a posledních pět kol nemohl zvednout nohy. U mě tedy platilo, že na brambory se nedá běžet více jak tři kilometry. Ale každopádně je to o zvyku organismu, každý na to reaguje jinak. Jako regeneraci jsem využíval jen saunu, dokud ji nezavřeli,“ odkrývá s úsměvem na tváři netradiční přístup bývalý vynikající atlet.

Od útlého věku se pohyboval na čerstvém vzduchu, ukázal se ve formě na středoškolských soutěžích a měl to štěstí, že se mu do zmíněných 25 let vyhýbala zranění.

Autor: Ondřej Váchal.