Tak to dokázal. Rodák z Kouta na Šumavě Jiří Voják se díky výkonům v letošní sezoně dočkal jubilejního desátého vítězství v prestižním regionálním běžeckém seriálu Běžec Chodska. Loni se osamostatnil od osminásobného vítěze Tomáše Vebera a v aktuální sezoně s bilanci 16 startů, 14 vítězství, jedním stříbrným a jedním bronzovým umístěním dosáhl vysněného kulatého vítězství. Po stříbru z krajského přeboru v Bělé nad Radbuzou načal vítěznou šňůru, která trvala od 28. dubna do 3. listopadu.

Proč se jednatřicetiletý borec neukázal třeba na větším silničním či vrchařském klání v rámci republikových měření? Je pro něj deset triumfů strop? Co chystá na další sezonu?

Nejen o tom se rozpovídal v našem rozhovoru krátce po slavnostním gala večeru v Postřekově, kde se oceňovali nejlepší okresní běžci.

Šestnáct startů, šestnáct vítězství. To by se poslouchalo ještě lépe, že? Co scházelo?

Na Novoročním běhu mě trápila viróza, nebyl jsem ještě rozzávoděný a soupeři byli lépe připravení. Krajský krosový přebor v Bělé nad Radbuzou považuji za vydařený závod, kdy jsem čtyři okruhy běžel na špici a na vítěze nestačil až v závěru. Už nemám tu finální rychlost a vyhovují mi spíše tempově běžené závody s konstantním rytmem, kde se nespoléhá na rychlý závěr.

Desátý celkový triumf klapl. Co bylo hlavní motivací toho dosáhnout?

V jedné kategorii se v rámci našeho seriálu tento primát ještě nikomu nepovedl, proto pro mě bylo výzvou to dokázat. Jelikož se jednalo o jednu z mých posledních běžecky aktivních sezon, chtělo to nějaký stylový závěr. Deset vítězství v seriálu považuji za úspěch.

Vaší kariéru mnohdy omezovaly velké zdravotní problémy. Bylo tomu tak i v sezoně 2019?

Bohužel mě zlobila po celý rok achillova šlacha, která mne limitovala i v tréninku. Nepustilo mě to na rychlostní tréninky na dráhu a v případě větší intenzity zátěže se bolest stupňovala. V průběhu sezony jsem aplikoval několik léčebných metod, které momentální bolest utlumily, ale v globálním měřítku potíže neskončily, což je třeba razantně řešit.

Byl to hlavní důvod, že jste nakonec nestartoval na větších závodech, což jste původně plánoval?

Ano, před loňskou zimní přípravou bylo v plánu vyrazit i na mimoregionální soutěže. Bohužel zranění mne tam nepustilo, tak prioritou byly starty na Chodsku, kde se mi dařilo.

Jak budete nyní po skončení běžecké sezony vaše vleklé zranění řešit?

S bolavou „achilovkou“ podstoupím lékařský zákrok a zaměřím se na co nejrychlejší rekonvalescenci. Ta se bude odvíjet podle průběhu hojení, ale očekávám, že budu čtyři až pět měsíců mimo.

Rozjedete i přesto jízdu za jedenáctým triumfem?

Verdikt, zda příští rok vyběhnu, padne nejspíš v průběhu prosince. Ale už mám vcelku jasno. Nicméně, vše bude záležet na tom, jak doléčím vleklé zranění.

Časy, kdy se překonávaly traťové rekordy v regionálním seriálu, jsou pryč. Co tomu chybí?

Je to souhra více okolností. Kvalitní konkurence na startu, vyladěná forma a větší boj mladších závodníků směrem k těm starším. Já již na „traťáky“ nepomýšlím. Svůj čas již věnuji svěřencům a stylizuji se více do role trenéra než závodníka. Nastává čas hledat nástupce na překonávání rekordů.

Sezona 2020 bude pro Vás již naplno v pozici trenéra ?

V budoucnosti se chci věnovat atletice trošku jiným směrem, což se obtížně kombinuje s trénováním a vlastním závoděním. Mám v tréninkové skupině hodně talentovaných dětí, u kterých se zvyšuje výkonnost a vidím v nich do budoucna velký potenciál. Na to je třeba se zaměřit a momentálně to vidím jako moji hlavní prioritu v tomto sportu.